Mobilizace mas kolem přechodných požadavků jako příprava na dobytí moci, 1938.
Objektivní předpoklady socialistické revoluce
Celkovou světovou politickou situaci charakterizuje především historická krize vedení proletariátu.
Hospodářské předpoklady pro proletářskou revoluci již dozrály, jak jen je to vůbec v kapitalismu možné. Výrobní síly lidstva stagnují. Nové vynálezy a inovace již neumožňují zvýšit úroveň materiálního bohatství. Konjunkturální (periodické) krize způsobují v podmínkách sociální krize celého kapitalistického systému ještě větší bídu a utrpení mas. Rostoucí nezaměstnanost zase prohlubuje finanční krizi státu a podrývá nestabilní měnové systémy. Demokratické i fašistické režimy se potácejí od jednoho bankrotu k druhému.
Sama buržoazie nevidí žádné východisko. V zemích, kde již musela vsadit i to poslední na fašistickou kartu, se nyní se zavřenýma očima řítí vstříc hospodářské a vojenské katastrofě. V historicky privilegovaných zemích, tedy tam, kde si buržoazie může ještě po určitou dobu dovolit luxus demokracie díky nahromaděnému národnímu bohatství (Velká Británie, Francie, Spojené Státy atd.), se všechny tradiční politické strany kapitálu nacházejí ve stavu zmatku hraničícím s paralýzou vůle.
„New Deal“, navzdory okázalému odhodlání v první fázi, představuje jen specifickou formu zmatku, možnou pouze v zemi, kde buržoazie dokázala nahromadit nevyčíslitelné bohatství. Současná krize, aniž by zdaleka řekla poslední slovo, už ukázala, že politika „Nového údělu“ ve Spojených státech, stejně jako politika Lidové fronty ve Francii, neotevírá žádné nové východisko z hospodářské slepé uličky.
Mezinárodní vztahy nenabízejí o nic lepší obrázek. Pod rostoucím se tlakem kapitalistického rozkladu se imperialistické rozpory dostávají na mez, za níž se jednotlivé potyčky a krvavá střetnutí (Habeš, Španělsko, Dálný Východ, Střední Evropa…) nevyhnutelně musí spojit do požáru světových rozměrů. Buržoazie si je pochopitelně vědomá smrtelného nebezpečí, kterou by pro její vládu znamenala nová válka. Odvrátit válku nyní ale dokáže mnohem méně než mohla v předvečer roku 1914.
Veškeré řeči o tom, že historické podmínky pro socialismus ještě „nedozrály“ jsou jenom produktem neznalosti nebo vědomého klamání. Objektivní podmínky pro proletářskou revoluci nejenže „dozrály“, ale začaly zahnívat. Bez socialistické revoluce v nastávajícím historickém období hrozí nebezpečí katastrofy celé lidské kultuře. Řada je nyní na proletariátu, tj. především na jeho revolučním předvoji. Historická krize lidstva se zužuje na historickou krizi revolučního vedení.
Proletariát a jeho vedení
Hospodářství, stát, politika buržoazie a její mezinárodní vztahy jsou sociální krizí naprosto rozhašené, což je typické pro předrevoluční společenskou situaci. Hlavní překážkou, která na cestě proměny předrevolučního stavu do revolučního leží, je oportunistický charakter vedení proletariátu: jeho maloměšťácká zbabělost tváří v tvář velkoburžoazii a jeho zrádcovské spojení s ní, ačkoliv ta se nachází v agonii.
Ve všech zemích proletariátem zmítá neklid. Mnohamilionové masy se znovu a znovu přidávají k revolučním hnutím. Pokaždé ale narazí na vlastní konzervativní byrokratickou mašinérii.
Španělský proletariát učinil od dubna 1931 řadu hrdinských pokusů o převzetí moci a převzetí osudu společnosti do vlastních rukou. Nicméně jeho vlastní strany – sociální demokraté, stalinisté, anarchisté a POUM – každá svým způsobem, představovaly brzdu, čímž připravily Frankův triumf.
Velká vlna okupačních stávek ve Francii, zejména během června 1936, ukázala naprostou připravenost proletariátu svrhnout kapitalistický systém. Hlavním organizacím (socialisté, stalinisté, syndikalisté) se nicméně pod značkou Lidové fronty podařilo (alespoň dočasně) usměrnit a přehradit revoluční proud.
Nebývalá vlna okupačních stávek a obdivuhodně rychlý nárůst masového odborového hnutí ve Spojených Státech (CIO) je nejneoddiskutovatelnějším výrazem instinktivní snahy amerických dělníků pozdvihnout se na úroveň úkolů, které na ně kladou dějiny. Ale i tady dělají hlavní politické organizace, včetně nově vytvořené CIO, všechno možné, aby udržely na uzdě revoluční tlak mas a paralyzovaly ho.
Definitivní přechod Komunistické Internacionály (Kominterny) na stranu buržoazních pořádků, její cynická kontrarevoluční úloha po celém světě, zejména ve Španělsku, Francii, ve Spojených Státech a dalších „demokratických“ zemích vytvořila světovému proletariátu dodatečné výjimečné obtíže. Pod praporem Říjnové Revoluce odsuzuje smířlivá politika praktikovaná „Lidovou frontou“ proletariát k impotenci a umetá cestu fašismu.
„Lidové fronty“ na jedné straně – fašismus na druhé: to jsou poslední politické opory imperialismu v jeho boji proti proletářské revoluci. Z historického hlediska je obojí jen klam. Zahnívání kapitalismu pokračuje ať už nosí frygickou čapku ve Francii nebo se zdobí hákovým křížem v Německu. Východiskem je jen svržení buržoazie.
Pro orientaci mas jsou podstatné jednak podmínky zahnívajícího kapitalismu, jednak zrádná politika starých dělnických organizací. Z těchto faktorů je to první samozřejmě rozhodující: zákonitost dějin je silnější než byrokratický aparát. Bez ohledu na to, jak se metody sociálních zrádců liší – od Blumova „sociálního“ zákonodárství po Stalinovy zinscenované procesy – nikdy se jim nepodaří zlomit revoluční vůli proletariátu. Časem odhalí jejich zoufalá snaha zadržet běh dějin masám jasně, že krizi vedení proletariátu, která se stala krizí lidské kultury, může vyřešit pouze Čtvrtá internacionála.
Minimální program a přechodný program
Strategickým úkolem nejbližšího období – předrevolučního období agitace, propagandy a organizace – spočívá v překonání protikladu mezi zralostí objektivních revolučních podmínek a nezralostí proletariátu a jeho předvoje (zmatků a zklamání starší generace a nezkušeností mladší generace). Masám je nutné pomoci najít v procesu každodenního boje most mezi současnými požadavky a socialistickým programem revoluce. Tento most musí zahrnovat systém přechodných požadavků vyplývajících z dnešních podmínek a z dnešního uvědomění širokých vrstev dělnické třídy a který vede k jednomu a témuž závěru: dobytí moci proletariátem.
Klasická sociální demokracie fungující v epoše pokrokového kapitalismu, dělila svůj program na dvě, na sobě nezávislé části: minimální program, jenž se omezoval na reformy uvnitř buržoazní společnosti, a maximální program, který sliboval v blíže neurčené budoucnosti nahrazení kapitalismu socialismem. Mezi minimálním a maximálním programem žádný most neexistoval. A sociální demokracie vskutku žádný takový most nepotřebuje, jelikož slovo socialismus používá jen při svátečních příležitostech. Kominterna se vydala ve stopách sociální demokracie, a to v epoše úpadku kapitalismu: kdy už obecně nemůže být řeči o systematických sociálních reformách a zvýšení životní úrovně mas; v době, kdy každý důležitý požadavek proletariátu a dokonce každý důležitý požadavek maloměšťáctva nutně přesahuje meze kapitalistických majetkových vztahů a buržoazního státu.
Strategický úkol Čtvrté internacionály nespočívá v reformě kapitalismu, ale v jeho svržení. Jejím politickým cílem je dobytí moci proletariátem za účelem vyvlastnění buržoazie. Dosažení tohoto strategického úkolu je však nemyslitelné, aniž by se věnovala maximální pozornost všem, i malým a částečným, taktickým otázkám. Všechny sekce proletariátu, všechny jeho vrstvy, povolání a skupiny je třeba vtáhnout do revolučního hnutí. Současná epocha se nevyznačuje tím, že osvobozuje revoluční stranu od každodenní práce, ale tím, ale tím že ji dovoluje provádět zároveň s aktuálními úkoly revoluce.
Čtvrtá internacionála nezbavuje program starých „minimálních“ požadavků, pokud si zachovaly alespoň nějakou životaschopnost. Neúnavně hájí demokratická práva a sociální výdobytky pracujících. Pokračuje ale v této každodenní práci v rámci správné aktuální, tj. revoluční perspektivy. Pokud se staré, částečné, „minimální“ požadavky mas střetávají s ničivými a potupnými tendencemi upadajícího kapitalismu – a k tomu dochází na každém kroku – Čtvrtá internacionála prosazuje systém přechodných požadavků, jejichž podstata spočívá ve skutečnosti, že otevřeněji a rozhodněji než kdy dřív vedou proti samotným základům buržoazního režimu. Starý „minimální program“ je nahrazen přechodným programem, jehož úkol spočívá v systematické mobilizaci mas pro proletářskou revoluci.
Pohyblivé mzdy a pracovní doba
V podmínkách rozkládajícího se kapitalismu žijí masy nadále skromným životem utlačovaných, nyní jim ale víc než kdy dřív hrozí pád do propasti pauperismu. Musí bránit své sousto chleba, pokud jich nemohou mít víc nebo v lepší kvalitě. Není tady ani potřeba ani místo jmenovat tyto oddělené, dílčí požadavky, které znovu a znovu vyvstávají z konkrétních okolností – národní, místní, odborové. Ale dva základní ekonomické neduhy, které ztělesňují rostoucí absurdnost kapitalistického řádu, tedy nezaměstnanost a vysoké ceny, vyžadují všeobecná hesla a metody boje.
Čtvrtá internacionála vyhlašuje nekompromisní válku politice kapitalistů, která si do značné míry, stejně jako politika jejich agentů, reformistů, klade za cíl přenést celé břemeno militarismu, krize, dezorganizace měnového systému a všech dalších ran pramenících z agónie kapitalismu na záda pracujících. Čtvrtá internacionála požaduje zaměstnání a slušné životní podmínky pro všechny.
Ani inflace ani stabilizace nemohou proletariátu sloužit jako hesla, protože jde pouze o dvě strany téže mince. Proti skokovému růstu cen, který se s příchodem války úplně utrhne ze řetězu, lze bojovat pouze pod heslem pohyblivé škály mezd. To znamená, že kolektivní smlouvy musí zajišťovat automatický růst mezd podle růstu cen spotřebního zboží.
Tváří v tvář hrozbě vlastního rozkladu nemůže proletariát dopustit, aby rostoucí část pracujících upadla do chronické nezaměstnanosti, na chudáky závislé na milodarech rozpadající se společnosti. Právo na práci je jediným důležitým právem, které má pracující ve společnosti založené na vykořisťování. Mezitím ho tohoto práva zbavují na každém kroku. Proti nezaměstnanosti, „strukturální“ i „cyklické“, je na čase, spolu s heslem veřejných zakázek, předložit heslo pohyblivé délky pracovní doby. Odbory a další masové organizace musí spojovat pracující a nezaměstnané vzájemně odpovědnou solidaritou. Dostupná práce se rozdělí mezi všechny pracující, kteří jsou k dispozici, podle čehož se určí délka pracovního týdne. Průměrný výdělek každého zůstane stejný jako u starého pracovního týdne. Mzdy budou při přísně garantovaném minimu vázány na pohyb cen. Pro současné katastrofické období nelze přijmout žádný jiný program.
Majitelé a jejich právníci budou dokazovat „nerealizovatelnost“ těchto požadavků. Menší, zvlášť zruinovaní kapitalisté, budou navíc odkazovat na své účty. Pracující tyto závěry a odkazy kategoricky odsuzují. Nejde o „normální“ střet mezi protichůdnými hmotnými zájmy. Jde o ochranu proletariátu před rozkladem, demoralizací a zkázou. V sázce je život či smrt jediné kreativní a pokrokové třídy, a z tohoto hlediska o budoucnost lidstva. Pokud není kapitalismus schopen uspokojit potřeby nevyhnutelně vyplývající z pohrom, které sám způsobil, pak ať zanikne. „Realizovatelnost“ nebo „nerealizovatelnost“ je v daném případě otázkou poměru sil, který odhalí pouze jejich vzájemný boj. Prostřednictvím tohoto boje, bez ohledu na okamžité praktické úspěchy, pracující nejlépe pochopí nutnost odstranění kapitalistického otroctví.
Odbory v přechodném období
V boji za dílčí a přechodné požadavky nyní potřebují pracující masové organizace, zejména odbory, víc než kdy dřív. Silný růst odborové organizovanosti ve Francii a Spojených státech nejlépe vyvrací kázání těch ultralevicových doktrinářů, kteří tvrdili, že odbory „se přežily“.
Bolševik-leninista stojí v zákopech všech možných bojů v první linii, i když jde pouze o ty nejskromnější hmotné zájmy nebo demokratická práva dělnické třídy. Je aktivním členem masových odborových svazů, aby je posílil a zvýšil jejich bojovného ducha. Nekompromisně bojuje proti jakémukoli pokusu podřídit odbory buržoaznímu státu a zavázat proletariát k nějaké „povinné arbitráži“ a jakýmkoliv jiným formám policejního opatrovnictví – nejen fašistického, ale také „demokratického“. Pouze na základě takové práce v rámci odborů je možný úspěšný boj proti reformistům včetně stalinské byrokracie. Sektářské pokusy o vybudování nebo zachování malých „revolučních“ odborů jako druhého vydání strany ve skutečnosti vypovídají o rezignac na boj o vedení dělnické třídy. Je nutné stanovit toto pevné pravidlo: všechny kapitulantské druhy sebeizolace od masového odborového hnutí se rovnají zradě revoluce a jsou neslučitelné s členstvím ve Čtvrté internacionále.
Čtvrtá internacionála současně rozhodně odmítá a odsuzuje odborářský fetišismus, charakterizující jak tradeunionisty, tak syndikalisty.
a) Odbory nemají, a pokud jde o jejich úkoly, složení a povahu náboru členů, nemohou mít úplný revoluční program, a proto nemohou stranu nahradit. Budování národních revolučních stran jako sekcí Čtvrté internacionály, je ústředním úkolem přechodného období.
b) Odbory, ani ty nejmocnější, nezahrnují více než 20–25% dělnické třídy, navíc hlavně její kvalifikovanější a lépe placené vrstvy. Nejutlačovanější většina pracujících se boje účastní jen sporadicky, během výjimečného rozmachu dělnického hnutí. V takových dobách je nutné vytvářet ad hoc organizace zahrnující celou bojující masu; stávkové, závodní výbory a konečně dělnické rady – sověty.
c) Odbory, jakožto organizace reprezentující horní vrstvy proletariátu, podléhají silným tendencím ke kompromisu s buržoazně demokratickým režimem, o čemž svědčí všechny historické zkušenosti, včetně těch nedávných u anarchosyndikalistických odborů ve Španělsku. V obdobích ostrého třídního boje se vedoucí aparát odborů snaží ovládnout masové hnutí, aby bylo neškodné. To se děje již během jednoduchých stávek; zejména během hromadných okupačních stávek, které otřásají principy buržoazního majetku. V dobách války nebo revoluce, kdy je postavení buržoazie obzvláště obtížné, se z vůdců odborů obvykle stávají buržoazní ministři.
Sekce Čtvrté internacionály se proto musí vždy snažit nejen o obnovu ústředního vedení odborových organizací, odvážně a rozhodně v klíčových okamžicích prosazovat nové bojovné předáky místo rutinních funkcionářů a kariéristů, ale také o vytváření různých nezávislých bojovných organizací, které lépe odpovídají úkolům masového boje proti buržoazní společnosti; a pokud to bude nutné, nebát se přímého rozchodu s konzervativním aparátem odborů. Pokud je zločin obracet se zády k masovým organizacím kvůli sektářským fikcím, nelze ani pasivně trpět podřizování masového revolučního hnutí kontrole otevřeně reakční nebo převlečené konzervativní („pokrokové“) byrokratické kliky. Odbory nejsou cílem samy o sobě; jsou pouze prostředkem na cestě k proletářské revoluci.
Závodní výbory
Během přechodné epochy nemá dělnické hnutí systematický a poklidný, ale horečnatý a výbušný charakter. Slogany i organizační formy se tomu musí podřídit. Vyhnout se rutině jako moru. Vedení musí citlivě reagovat na iniciativu samotných mas.
Okupační stávky, jeden z nejnovějších výrazů takové iniciativy, překračují hranice „normálního“ kapitalistického režimu. Bez ohledu na požadavky stávkujících, je dočasné zabavení podniků rána modle kapitalistického majetku. Každá okupační stávka prakticky vyvolává otázku, kdo je pánem podniku: kapitalista nebo pracující?
Pokud okupační stávka vyvolává tuto otázku sporadicky, závodní výbor jí pak dodává organizovaný rozměr. Díky volbě všemi dělníky a úředníky podniku bezprostředně vytváří protiváhu podnikovému managementu.
Na rozdíl od reformistické kritiky majitelů starého typu, takzvaných „hospodářských monarchů“ typu Forda, oproti „dobrým“, „demokratickým“ vykořisťovatelům, hlásáme závodní výbory jako centra boje proti jedněm i druhým.
Odboroví byrokraté se zpravidla budou vzpírat vytváření výborů, jako se brání jakémukoli odvážnému kroku během mobilizace mas. Zlomit jejich odpor bude tím snazší, čím větší bude rozmach hnutí. Pokud byli v „klidných časech“ všichni zaměstnanci podniku zastoupeni odborovou organizací, výbor se formálně sloučí s orgánem odborové organizace, obnoví ale jeho složení a rozšíří jeho funkce. Hlavní význam výborů nicméně spočívá v tom, že se stávají bojovými štáby pro ty vrstvy pracujících, na které odborový svaz obvykle není schopen dosáhnout. Přitom právě z těchto nejutlačovanějších vrstev vzcházejí nejobětavější oddíly revoluce.
Momentem vzniku výboru vzniká v závodě de facto dvojí moc. Z podstaty samé jde o přechodný stav, protože zahrnuje dva nesmiřitelné režimy: kapitalistický a proletářský. Základní význam závodních výborů spočívá právě v tom, že otevírají, ne-li přímo revoluční, tak předrevoluční období – mezi buržoazním a proletářským režimem. To, že propagace závodních výborů není ani předčasná, ani umělá, dokládají nejlépe vlny okupačních stávek, které se šíří do řady zemí. Nové vlny tohoto typu jsou v blízké budoucnosti nevyhnutelné. Je nutné zahájit kampaň ve prospěch závodních výborů včas, abychom nebyli přistiženi v nedbalkách.
„Obchodní tajemství“ a dělnická kontrola průmyslu
Liberální kapitalismus založený na konkurenci a volném obchodu se vcelku stal minulostí. Monopolní kapitalismus, který jej přišel nahradit, nejenže nezmírnil anarchii trhu, naopak mu přidal zvlášť křečovitý charakter. Potřebu „kontroly“ nad hospodářstvím, státní „řízení“ průmyslu a „plánování“ nyní uznávají, alespoň slovy, téměř všechny proudy buržoazního a maloměšťáckého myšlení, od fašismu po sociální demokracii. Fašistům jde hlavně o „plánovité“ olupování lidu pro vojenské účely. Sociální demokraté se chystají vyčerpat oceán anarchie lžičkami byrokratického „plánování“. Inženýři a profesoři píšou pojednání o „technokracii“. Demokratické vlády narážejí se svými bázlivými „regulačními“ experimenty na nepřekonatelnou sabotáž velkých podniků.
O skutečném vztahu mezi vykořisťovateli a demokratickými „kontrolory“ nejlépe vypovídá to, že pánové „reformátoři“ ve zbožné úctě nepřekročí práh velkých společností a jejich obchodních „tajemství“. Tady vládne zásada „nevměšovat se“. Účty mezi individuálním kapitalistou a společností jsou jeho tajemstvím: společnosti do nich nic není. Obchodní „tajemství“ prý slouží, stejně jako v dobách liberálního kapitalismu, ochraně před „konkurencí“. Trusty mezi sebou ve skutečnosti žádná tajemství nemají. Obchodní tajemství je v současnosti trvalé spiknutí monopolního kapitálu proti společnosti. Projekty, které mají omezit autokracii „hospodářských monarchů“, zůstanou ubohými fraškami, dokud budou soukromí vlastníci společenských výrobních prostředků tajit před výrobci a spotřebiteli mechanismus vykořisťování, loupeže, podvodu. Zrušení „obchodního tajemství“ je prvním krokem k účinné kontrole nad průmyslem.
Pracující nemají o nic menší právo než kapitalisté znát „tajemství“ podniku, trustu, průmyslového odvětví a celého národního hospodářství jako celku. Banky, těžký průmysl a centralizovaná doprava se musí dostat pod drobnohled jako první .
Bezprostředním úkolem dělnické kontroly je osvětlit příjmy a výdaje společnosti počínaje jednotlivým podnikem; určit skutečný podíl jednotlivého kapitalisty a všech vykořisťovatelů společně na národním důchodu; odhalit zákulisní obchody a podvody bank a trustů; a nakonec odhalit před celou společností to hrozivé plýtvání lidskou prací, které je důsledkem kapitalistické anarchie a neskrývané honby za ziskem.
Žádný úředník buržoazního státu nemá postavení, aby takový úkol mohl dovést do konce, bez ohledu na to, jakými pravomoci může disponovat. Celý svět byl svědkem impotence prezidenta Roosevelta a premiéra Leona Bluma tváří v tvář spiknutí „60“ nebo „200 rodin“ v jejich zemích. Zlomit odpor vykořisťovatelů vyžaduje tlak proletariátu. Závodní výbory a jenom ony, mohou uvést do života skutečnou kontrolu nad výrobou, přičemž zapojí jako poradce, nikoli „technokraty“, čestné a lidu loajální odborníky: účetní, statistiky, inženýry, vědce atd.
Boj proti nezaměstnanosti nemůže být vůbec brán vážně bez výzvy k široké a smělé organizaci veřejných prací. Avšak veřejné práce mohou mít trvalý a progresivní význam pro společnost jakož i pro samotné nezaměstnané jen tehdy, stanou-li se součástí všeobecného plánu vypracovaného na řadu let. V rámci tohoto plánu by dělníci požadovali obnovení práce v soukromých podnicích uzavřených v důsledku krize a jejich přeměnu ve veřejné služby. Dělnická kontrola by v těchto případech byla nahrazena přímým dělnickým řízením.
Vypracování alespoň nejzákladnějšího ekonomického plánu — z hlediska vykořisťovaných a nikoliv vykořisťovatelů — je bez dělnické kontroly nemožné, to jest aniž by dělníci měli přístup ke všech otevřeným a skrytým zdrojům kapitalistického hospodářství. Výbory reprezentující jednotlivé podniky by na konferencích zvolili příslušné výbory trustů, celých odvětví průmyslu, hospodářských regionů a nakonec národního hospodářství jako celku. Dělnická kontrola by se tak stala školou plánovaného hospodářství. Na základě zkušeností s kontrolou by se proletariát připravil pro přímé řízení znárodněného průmyslu, když udeří hodina pro tuto možnost.
Těm kapitalistům, zejména z nižších a středních vrstev, kteří z vlastní iniciativy někdy předhazují svoje účetnictví dělníkům — obvykle proto, aby dokázali nutnost snížení mezd — dělníci odpoví, že se nezajímají o účty jednotlivých bankrotářů a polobankrotářů, ale o účetnictví vykořisťovatelů jako celku. Dělníci si nemohou a nechtějí přizpůsobit svoji životní úroveň požadavkům jednotlivých kapitalistů, kteří jsou sami obětí vlastního režimu. Úkolem je reorganizovat celý systém výroby a distribuce na důstojnějším a praktikovatelném základě. Pokud je zrušení obchodních tajemství nezbytnou podmínkou dělnické kontroly, pak tato kontrola je prvním krokem na cestě k socialistickému řízení národního hospodářství.
Vyvlastnění jednotlivých skupin kapitalistů
Socialistický program vyvlastnění, tj. politického svržení buržoazie a likvidace jejího ekonomického panství, by v žádném případě neměl, když to příležitost umožňuje, během současného přechodného období bránit vyzdvihování požadavků vyvlastnění několika klíčových průmyslových odvětví významných pro národní existenci, nebo nejvíce parazitních skupin buržoazie.
Tedy jako odpověď na pitomoučké nářky pánů demokratů o diktatuře „60 rodin“ ve Spojených státech nebo „200 rodin“ ve Francii stavíme požadavky vyvlastnění těchto 60 nebo 200 feudálně kapitalistických mocipánů.
Stejně tak požadujeme vyvlastnění korporací s monopolním postavením ve zbrojním průmyslu, železnic, v odvětvích nejdůležitějších surovinových zdrojů , apod.
Rozdíl mezi těmito požadavky a zmateným reformistickým heslem „znárodnění“ spočívá v následujícím: 1) odmítáme vyplácení náhrad; 2) varujeme masy před demagogy z Lidové fronty, kteří poskytujíc znárodnění medvědí službu zůstávají ve skutečnosti agenty kapitálu; 3) vyzýváme masy, aby se spoléhaly pouze na svoji revoluční sílu; 4) spojujeme otázku vyvlastnění s uchopením moci dělníky a rolníky.
Nezbytnost vyzdvihování hesel vyvlastňování při každodenní agitaci v jejích specifických formách a nejenom v naší propagandě v jejích nejobecnějších aspektech je diktováno skutečností, že různá odvětví průmyslu jsou na odlišném stupni vývoje, mají různé místo v životě společnosti a procházejí odlišnými stupni třídního boje. Pouze obecné revoluční povstání proletariátu může postavit na pořad dne úplné vyvlastnění buržoazie. Úkolem přechodného období je připravit proletariát k řešení tohoto problému.
Vyvlastnění soukromých bank a zestátnění úvěrového systému
Imperialismus znamená vládu finančního kapitálu. Bok po boku s trusty a syndikáty a často je přerůstajíce, soustřeďují banky ve svých rukou skutečnou vládu nad hospodářstvím. Banky svojí strukturou vyjadřují v koncentrované formě celou strukturu moderního kapitálu: spojují tendence monopolu s tendencemi anarchie. Organizují zázraky technologie, mamutí podniky, mocné trusty; a rovněž organizují vysoké ceny, krize a nezaměstnanost. Je nemožné pokročit ani o jeden vážný krok dopředu v boji proti monopolistickému despotizmu a kapitalistické anarchii – které se vzájemně doplňují ve svém díle destrukce – když jsou řídící místa v bankách ponechána v rukou kořistnických kapitalistů. K tomu, aby byl vytvořen jednotný systém investic a úvěru, spolu s racionálním plánem odpovídajícím zájmům všeho lidu, je nutno spojit všechny banky do jedné národní instituce. Pouze vyvlastnění soukromých bank a koncentrace celého úvěrového systému v rukou státu poskytne tomuto systému potřebné skutečné, tj. materiální – nejen pouze papírové a byrokratické – zdroje pro hospodářské plánování.
Vyvlastnění bank v žádném případě nevede nutně k vyvlastnění bankovních vkladů. Naopak jedna státní banka bude schopná vytvořit mnohem příznivější podmínky pro drobné střadatele, než mohly vytvořit soukromé banky. Stejným způsobem pouze státní banka může vytvořit pro rolníky, řemeslníky a malé obchodníky podmínky pro příznivý, to jest levný úvěr. Ještě důležitější okolnost je to, že celé hospodářství – za prvé a především velký průmysl a doprava – řízené jedinou finanční institucí bude sloužit životním zájmům dělníků a všech ostatních pracujících.
Nicméně, zestátnění bank vytvoří tyto příznivé podmínky pouze tehdy, když státní moc přejde zcela z rukou vykořisťovatelů do rukou pracujících.
Stávková hlídka – obranné gardy – dělnické milice – ozbrojení proletariátu
Okupační stávky jsou vážným varováním mas adresovaným nikoliv pouze buržoazii, ale i organizacím dělníků včetně Čtvrté internacionály. V letech1919-1920 obsadili italští dělníci ze své vlastní iniciativy závody, a tak signalizovali tu novinu, že nadchází sociální revoluce, svým „vůdcům“. „Vůdcové“ na tento signál nereagovali. Výsledkem bylo vítězství fašizmu.
Okupační stávky ještě neznamenají obsazení továren po italském způsobu; jsou však rozhodným krokem k takovému obsazení. Současná krize může zostřit třídní boj do krajního bodu a přiblížit jeho rozuzlení. To však neznamená, že revoluční situace přijde z jasného nebe. Ve skutečnosti je její příchod signalizován sérií otřesů. Jedním z nich je i vlna okupačních stávek. Úlohou sekcí Čtvrté Internacionály je napomoci proletářskému předvoji pochopit obecný charakter a tempo naší epochy a včas oplodnit boj mas ještě rozhodnějšími a bojovnějšími organizačními opatřeními.
Zostření boje proletariátu znamená i zostření metod protiúderu ze strany kapitálu. Nové vlny okupačních stávek mohou a bezpochyby vyvolají rozhodná protiopatření ze strany buržoazie. Přípravná práce ze strany tajných štábů velkých trustů je již v plném proudu. Běda revolučním organizacím, běda proletariátu, jestli bude opět přistižen nepřipravený.
Buržoazie není nikde spokojena jen s oficiální policií a armádou. Ve Spojených Státech i během „klidných“ časů udržuje buržoazie v podnicích ozbrojené oddíly stávkokazů a soukromě ozbrojených násilníků. K tomu třeba připočíst i různé skupiny amerických nacistů. Francouzská buržoazie při prvním přiblížení nebezpečí zmobilizovala pololegální a ilegální fašistické oddíly, včetně těch, jež jsou v armádě. Jak tlak anglických dělníků opět zesílí, jsou ihned fašistické bandy zdvojnásobeny, ztrojnásobeny, zdesateronásobeny, aby krvavě zasáhly proti dělníkům. Buržoazie si udržuje nejpřesnější informace o tom , že současná epocha třídního boje neodvratně spěje k přeměně do občanské války. Příklady Itálie, Německa, Rakouska, Španělska a ostatních zemí naučily podstatně víc magnáty a lokaje kapitálu než oficiální vůdce proletariátu.
Politici Druhé a Třetí internacionály, stejně jako odboroví byrokraté, vědomě zavírají oči před soukromou armádou buržoazie; jinak by s ní nemohli udržovat spojení ani na čtyřiadvacet hodin. Reformisté systematicky vštěpují do myslí dělníků přesvědčení, že svatostánek demokracie je nejlépe zajištěn, když je buržoazie po zuby ozbrojená a dělníci neozbrojeni.
Povinností Čtvrté internacionály je skoncovat s takovou otrockou politikou jednou provždy. Maloburžoazní demokraté – včetně sociálních demokratů, stalinistů a anarchistů – čím hlasitěji vyjí o boji proti fašismu, tím více před ním ve skutečnosti zbaběle kapitulují. Pouze ozbrojené oddíly dělníků, kteří cítí podporu desítek milionů pracujících, mohou úspěšně zvítězit nad fašistickými bandami. Boj proti fašismu nezačíná v kancelářích liberálních vydavatelství, ale v podnicích – a končí v ulicích. Stávkokazi a soukromí pistolníci v závodech jsou základním jádrem fašistické armády. Stávkové hlídky jsou hlavním jádrem proletářské armády. To je naše východisko. Ve spojitosti s každou stávkou a pouliční demonstrací je nezbytné propagovat nutnost vytvoření dělnických skupin sebeobrany. Toto heslo je nutno vepsat do programu revolučního křídla odborů. Je nezbytné, kdekoliv je to možno, počínaje skupinami mládeže organizovat skupiny sebeobrany, vycvičit a seznámit je s používáním zbraní.
Nové vzedmutí masového hnutí by mělo sloužit nejen ke zvýšení počtu těchto jednotek, ale rovněž k jejich sjednocení v rámci sousedství, ve městech a regionech. Je nutno dát organizovaný výraz existující nenávisti dělníků vůči stávkokazům a bandám gangsterů a fašistů. Je nutno vyzdvihnout heslo dělnických milicí jako jediné opravdové záruky nedotknutelnosti dělnických organizací, svobody shromažďování a tisku.
Pouze pomocí takovéto systematické, vytrvalé, neúnavné a odvážné agitační a organizační práce, vždy na základě zkušeností samotných mas, je možné vykořenit z jejich vědomí tradice poddajnosti a pasivity; vycvičit oddíly heroických bojovníků schopných jít příkladem všem pracujícím; naložit ozbrojeným kontrarevolučním bandám zločinců řadu taktických porážek; zvednout sebevědomí vykořisťovaných a utlačovaných; kompromitovat fašizmus v očích maloburžoazie a vydláždit cestu pro uchopení moci proletariátem.
Engels definoval stát jako ‘těleso ozbrojených mužů’. Ozbrojení proletariátu je doprovodný element v jeho boji za osvobození. Když proletariát bude chtít, najde si cestu a prostředky ke svému ozbrojení. Rovněž na tomto poli připadá vedení sekcím Čtvrté internacionály.
Svazek dělníků a rolníků
Bratrem ve zbrani a protějškem dělníka na venkově je zemědělský pomocný dělník (nádeník). Jsou to dvě složky jedné a téže třídy. Jejich zájmy jsou neoddělitelné. Program přechodných požadavků průmyslových dělníků s různými obměnami je rovněž programem zemědělského proletariátu.
Rolníci představují jinou třídu. Jsou maloburžoazií vesnice. Maloburžoazie se skládá z různých vrstev, od poloproletářských až k vykořisťovatelským elementům. Ve spojitosti s tím je politickým úkolem průmyslového proletariátu přenést třídní boj na venkov. Pouze tak bude schopen vytýčit dělící čáru mezi svými spojenci a nepřáteli.
Národní zvláštnosti vývoje každé země nalézají svoje nejpodivnější vyjádření v postavení rolníků a do určité míry i městské maloburžoazie (řemeslníků a obchodníků). Tyto třídy, nehledě na jejich možnou početní sílu, jsou v podstatě představiteli přežitků předkapitalistických forem výroby. Sekce Čtvrté internacionály by měly vypracovat s co největší konkrétností program přechodných požadavků týkajících se rolníků a městské maloburžoazie přizpůsobený podmínkám každé země. Předvoj dělníků by se měl naučit dávat jasné a konkrétní odpovědi na otázky kladené jejich budoucími spojenci.
Neboť rolník zůstává „nezávislým“ malovýrobcem, potřebuje laciný úvěr, zemědělské stroje a hnojiva za ceny, které si může dovolit zaplatit, příznivé podmínky dopravy a svědomitou organizaci trhu se zemědělskými výrobky. Avšak banky, trusty a obchodníci okrádají rolníky ze všech stran. Pouze sami rolníci s pomocí dělníků mohou zarazit toto okrádání. Výbory zvolené malorolníky by se měly objevit na národní scéně a společně s výbory dělníků a bankovních úředníků převzít do svých rukou kontrolu nad dopravou, úvěry a obchodními operacemi ovlivňujícími zemědělství.
Falešným poukazováním na „nadměrné“ požadavky dělníků přeměňuje velkoburžoazie dovedně otázku o cenách výrobků v klín, který má být vražen mezi dělníky a farmáře a mezi dělníky a maloburžoazii ve městech. Rolník, řemeslník, obchodník na rozdíl od průmyslového dělníka, úředníka a zaměstnance státní služby nemůže požadovat zvýšení mezd odpovídající zvýšení cen. Oficiální boj vlády s vysokými cenami je pouze klamáním mas. Avšak rolníci, řemeslníci, obchodníci mohou vstoupit v postavení spotřebitelů do politiky tvorby cen bok po boku s dělníky. Na nářky kapitalistů o nákladech výroby, dopravy a obchodu, mohou spotřebitelé odpovědět: ukažte nám vaše účetní knihy; požadujeme kontrolu nad stanovováním cen. Orgány této kontroly by měly být cenové výbory složené z delegátů z podniků, odborů, družstev, zemědělských organizací, obyčejných lidí z města, žen z domácnosti, atd. Tímto způsobem budou dělníci moci rolníkům dokázat , že skutečným důvodem vysokých cen nejsou vysoké mzdy, ale obrovské zisky kapitalistů a režijní náklady kapitalistické anarchie.
Program zestátnění půdy a kolektivizace zemědělství musí být vytýčen tak ,aby od základu vylučoval vyvlastnění malých rolníků a jejich násilnou kolektivizaci. Farmář zůstane vlastníkem svého kousku půdy tak dlouho, jak sám uzná za možné a nutné. Aby se rehabilitoval socialistický program v očích rolníka, je nutné nemilosrdně odhalit stalinské metody kolektivizace, diktované nikoliv zájmy rolníků nebo dělníků, ale zájmy byrokracie.
Obdobně vyvlastnění vyvlastňovatelů neznamená násilnou konfiskaci vlastnictví řemeslníků a drobných obchodníků. Právě naopak dělnická kontrola nad bankami a trusty – nebo navíc znárodnění těchto koncernů – může vytvořit pro městskou maloburžoazii nesrovnatelně příznivější podmínky úvěrů, nákupu a prodeje než je možné za nekontrolované nadvlády monopolů. Závislost na soukromém kapitálu bude nahrazena závislostí na státu, který bude pozornější k potřebám pracujících, čím pevněji budou dělníci držet stát ve svých vlastních rukou.
Praktická účast vykořisťovaných zemědělců na kontrole různých oblastí hospodářství jim umožní rozhodnout se, zda pro ně bude či nebude výhodnější přejít ke kolektivnímu obhospodařování půdy, ke kterému datu a v jakém rozsahu. Průmysloví dělníci by měli považovat za svou vlastní potřebu nabídnout rolníkům každou spolupráci, která vede tímto směrem: prostřednictvím odborů, závodních výborů, a především prostřednictvím vlády dělníků a rolníků.
Spojenectví nabídnuté proletariátem — nikoli „střední třídě“ obecně, ale vykořisťovaným vrstvám městské i venkovské maloburžoazie, proti všem vykořisťovatelům, včetně těch ze střední třídy, se nemůže opírat o donucení, ale pouze o svobodný souhlas, který musí být potvrzen zvláštní smlouvou. Touto „smlouvou“ je program přechodných požadavků dobrovolně přijatý oběma stranami.
Boj proti imperialismu a válce
Celkový výhled světové situace a v návaznosti i vnitřního politického života jednotlivých zemí je zahalen hrozbou světové války. Hrozící katastrofa již mocně rozechvívá vědomí nejširších mas lidstva.
Druhá internacionála opakuje svoji neslavnou politiku z roku 1914 s ještě větší jistotou, neboť dnes je to Kominterna, kdo hraje první housle v šovinizmu. Ihned jak nebezpečí války nabylo konkrétních obrysů, stalinisté daleko předhonili buržoazní a maloburžoazní pacifisty hlasitými apely pro takzvanou „obranu národa“. Revoluční boj proti válce tak spočívá zcela na bedrech Čtvrté Internacionály.
Bolševicko-leninská politika ohledně této otázky, formulovaná v tezích Mezinárodního sekretariátu (Válka a čtvrtá internacionála, 1934) zůstává platná i dnes. V nejbližším období bude úspěch revoluční strany záviset převážně na její politice v otázce války. Správná politika se skládá ze dvou částí: nekompromisním poměru k imperializmu a jeho válkám a na schopnosti postavit program na zkušenosti samotných mas.
Buržoazie a její agenti využívají otázku války víc než kteroukoliv jinou k oklamání lidí prostřednictvím abstrakcí, obecných formulek a nepřesvědčivé frazeologie: „neutrality“, „kolektivní bezpečnosti“, „zbrojení na obranu míru“, „národní obrany“, „boje proti fašizmu“, a tak dále. Všechny tyto formulky se dají zredukovat na fakt, že otázka války a osudy lidí jsou ponechány v rukou imperialistů, jejich vůdčích štábů, jejich diplomatů a generálů se všemi intrikami a spiknutími proti lidu.
Čtvrtá internacionála s opovržením odmítá všechny tyto abstraktní slova „čest, krev, rasa“, které hrají stejnou roli jak v demokratickém, tak ve fašistickém táboře. Ale opovržení nestačí. Je nutno pomoci masám rozeznat konkrétní obsah těchto hesel.
Odzbrojení? — ale celková podstata spočívá v tom, kdo bude odzbrojovat koho. Jediné odzbrojení, které může odvrátit válku je odzbrojení buržoazie dělníky. Ale k odzbrojení buržoazie se musí dělníci sami ozbrojit.
Neutralita? — Ale proletariát nemůže být neutrální ve válce mezi Japonskem a Čínou, ve válce mezi Německem a SSSR. Obrana Číny a SSSR. Ale nikoliv imperialisty, kteří udusí jak Čínu, tak SSSR.
Obrana vlasti? — Pod touto abstrakcí buržoazie chápe obranu svých zisků a kořistění. Chceme být připraveni chránit vlast od cizích kapitalistů, když nejprve zabráníme našim kapitalistům napadnout cizí otčiny. Když bohatství naší země bude předáno z rukou malé menšiny do rukou lidu a zbraně budou v rukou vykořisťovaných a nikoliv vykořisťovatelů.
Je nutno interpretovat základní myšlenky do konkrétnějších a dílčích v závislosti na chodu událostí. Dále je nutno rozlišovat striktně mezi pacifismem profesorů a žurnalistů a pacifismem dělníků a rolníků. Když malý farmář nebo dělník mluví o obraně vlasti, myslí tím svůj dům, svojí rodinu a jejich ochranu před invazí, bombami a smrtelným plynem. Kapitalisté a žurnalisté myslí pod obranou vlasti zachvácení kolonií a trhů a kořistnické zvýšení národního podílu na světovém bohatství. V pacifismu a dokonce patriotismu utlačovaných jsou prvky odrážející na jedné straně nenávist k ničivé válce a na druhé lpění na tom, co se domnívají, že je jejich vlastnictví – prvky, které musíme znát, máme-li dospět ke správným závěrům.
Na základě této úvahy jakožto východiska podporuje Čtvrtá internacionála všechny i nedostatečné požadavky, pokud mohou přivést masy do aktivní politiky, probudit jejich kritičnost a posílit jejich kontrolu nad machinacemi buržoazie
Z tohoto pohledu například naše americká sekce kriticky podporuje návrh na vypsání referenda o otázce vyhlášení války. Žádná demokratická forma nemůže sama o sobě zabránit vládě vyprovokovat válku, když si to vláda přeje. Avšak nehledě na iluze mas ohledně navrhovaného referenda, jejich podpora tohoto referenda dá pocítit nedůvěru dělníků a rolníků k vládě a kongresu. Je nutno podporovat, kde je to jen možné, rostoucí nedůvěru vykořisťovaných k vykořisťovatelům. Čím širší bude hnutí na podporu referenda, tím dříve se od něj buržoazní pacifisté odvrátí a tím více se zrádci z Kominterny zkompromitují; tím akutnější bude nedůvěra k imperialistům.
Z tohoto hlediska je nutno vyzdvihnout požadavek: volební právo pro muže a ženy počínaje 18 rokem věku. Ti, kteří budou povoláni zemřít zítra, by měli mít právo volit dnes. Boj proti válce musí především začínat revoluční mobilizací mládeže.
Problém války musí být osvětlen ze všech možných úhlů, s důrazem na tu stránku války, se kterou budou masy konfrontovány v daný moment.
Válka je ohromný byznys, zejména pro zbrojní průmysl. „60 rodin“ je proto patrioty v prvních řadách a hlavními podněcovateli války. Dělnická kontrola zbrojního průmyslu je proto první krok v boji proti „výrobcům“ války.
Proti heslům reformistů: zdanit vojenské zisky, stavíme heslo: konfiskace vojenského zisku a vyvlastnění obchodníků ve zbrojařském průmyslu. Kde je tento průmysl „znárodněn“, jako ve Francii, heslo dělnické kontroly zachovává svoji plnou sílu. Proletariát má malou důvěru jak k individuálnímu kapitalistovi, tak k vládě buržoazie.
Ani jeden muž, ani jedna penny pro buržoazní vládu!
Žádný program zbrojení, ale program užitečných veřejných prací! Plná nezávislost dělnických organizací od vojensko-policejní kontroly! Jednou provždy se musíme vytrhnout z rukou lakotné imperialistické kliky neznající slitování, připravující intriky za zády lidí a hazardující s jejich osudem.
V souvislosti s tím požadujeme:
• úplný zákaz tajné diplomacie; všechny smlouvy a dohody musí být zpřístupněny všem dělníkům a rolníkům;
• vojenský výcvik a vyzbrojení dělníků a rolníků pod přímou kontrolou dělnických a rolnických výborů;
• zřízení vojenských škol pro výcvik velitelů z řad dělníků, navržených dělnickými organizacemi;
• nahrazení současné armády lidovou milicí, nerozlučně spjatou se závody, doly, farmami, atd.
Imperialistická válka je pokračováním a zostřením kořistnické politiky buržoazie. Boj proletariátu proti válce je pokračováním a zostřením jeho třídního boje. Počátek války mění situaci a částečně i prostředky boje mezi třídami, avšak nikoliv jeho cíl a základní směr.
Imperialistická buržoazie vládne světu. Blížící se válka proto bude ve svém základním charakteru imperialistickou válkou. Základní obsah politiky mezinárodního proletariátu bude v důsledku toho boj proti imperializmu a jeho válce. V tomto boji je základním heslem: „hlavním nepřítelem je vaše vlastní země“, neboli „porážka vaší vlastní (imperialistické) vlády je menším zlem“.
Avšak nikoliv všechny země světa jsou imperialistické země. Naopak většina z nich jsou oběti imperialismu. Některé z koloniálních a polokoloniálních zemí se budou nepochybně pokoušet využít války ke svržení jha otroctví. Jejich válka nebude imperialistickou, ale osvobozeneckou. Bude povinností mezinárodního proletariátu pomoci utlačeným zemím v jejich válce proti utlačovatelům. Stejná povinnost se vztahuje k pomoci SSSR nehledě na to, jaká jiná dělnická vláda může nastoupit před nebo v průběhu války. Porážka každé imperialistické vlády v boji s dělnickým státem, nebo koloniální zemí je menším zlem.
Dělníci imperialistických zemí však nemohou pomoci protiimperialistické zemi prostřednictvím své vlastní vlády bez ohledu na to, jaké mohou být diplomatické a vojenské vztahy mezi dvěma zeměmi v daný okamžik. Jestliže se vlády ocitnou v dočasném a v podstatě věci nespolehlivém spojenectví, pak proletariát imperialistické země dále zůstává v třídní opozici proti své vlastní vládě a podporuje neimperialistického „spojence“ svými vlastními metodami, to jest prostřednictvím metod mezinárodního třídního boje (agitace nejen proti svým věrolomným přátelům, ale rovněž ve prospěch dělnického státu nebo koloniální země; bojkotem, stávkami v jednom případě; odmítnutím bojkotu a stávek v druhém případě, atd.)
Při podpoře koloniální země nebo SSSR ve válce není proletariát ani v nejmenší míře solidární ani s buržoazní vládou koloniální země nebo s thermidorskou byrokracií SSSR. Naopak si zachovává plnou politickou nezávislost od jedné i od druhé. Poskytujíc pomoc ve spravedlivé a pokrokové válce si revoluční proletariát získává sympatie dělníků v koloniích a SSSR, posiluje tím autoritu a vliv Čtvrté Internacionály na úkor buržoazní vlády koloniální země a reakční byrokracie SSSR.
Na počátku války se sekce Čtvrté Internacionály budou nevyhnutelně cítit izolovány: každá válka zasáhne národní masy nepřipravené a zažene je na stranu státního aparátu. Internacionalisté musí plavat proti proudu. Nicméně zpustošení a bída, kterou přinese nová válka, které v prvních měsících daleko předstihnou krvavé hrůzy let 1914-1918, přivede rychle k vystřízlivění. Nespokojenost mas a jejich revolta poroste skoky. Sekce Čtvrté internacionály budou na čele revolučního proudu. Program požadavků přechodného období opět nabude aktuálnosti. Problém uchopení moci proletariátem vyvstane v plné síle.
Než vyčerpá nebo utopí lidstvo v krvi znečistí kapitalismus světovou atmosféru jedovatými parami národní a rasové nenávisti. Antisemitismus je dnes jeden z nejzhoubnějších záchvěvů smrtelné agonie kapitalismu.
Nekompromisní odhalení kořenů rasových předsudků ve všech jeho formách a odstínech národní arogance a šovinizmu, zejména antisemitismu se musí stát obsahem denní práce všech sekcí Čtvrté Internacionály a nejdůležitější součástí boje proti imperializmu a válce. Naše základní heslo zůstává: Dělníci světa, spojte se!
Dělnicko-rolnická vláda
Výraz „dělnicko-rolnická vláda“ se objevil prvně v hnutí bolševiků v roce 1917 a byl definitivně přijat po Říjnové revoluci. V konečné instanci nereprezentuje nic víc než lidové označení již nastolené diktatury proletariátu. Význam tohoto označení vychází z faktu, že podtrhuje zejména myšlenku spojení mezi proletariátem a rolnictvem, na němž spočívá sovětská moc.
Když se Kominterna a její nohsledi snažili oživit formuli „demokratické diktatury proletariátu a rolnictva“ pohřbenou minulostí, dali formuli „dělnicko-rolnická vláda“ zcela jiný čistě „demokratický“, tj. buržoazní, obsah, dávaje ho do protikladu k diktatuře proletariátu. Bolševici-leninisté rozhodně odmítají heslo „dělnicko-rolnické vlády“ v její buržoazně-demokratické verzi. Tvrdili dříve a tvrdí i dnes, že když strana proletariátu odmítne překročit buržoazně-demokratické hranice, tak se její spojenectví s rolníky jednoduše obrátí v podporu kapitálu, jako tomu bylo v případě menševiků a sociálních revolucionářů v roce 1917, s čínskou Komunistickou stranou v letech 1925-1927 a jak je to nyní v případě „lidové fronty“ ve Španělsku, Francii a dalších zemích.
Od dubna do září 1917 bolševici požadovali, aby se eseři a menševici rozešli s liberální buržoazií a vzali moc do svých rukou. Na základě této podmínky strana bolševiků slíbila menševikům, eserům a maloburžoazním představitelům dělníků a rolníků svou revoluční pomoc proti buržoazii; kategoricky odmítaje však jak do vlády menševiků a eserů vstoupit, tak za ní nést politickou odpovědnost. Pokud by se menševici a eseři skutečně rozešli s kadety (liberály) a se zahraničním imperializmem, pak jimi vytvořená „dělnicko-rolnická vláda“ mohla pouze uspíšit a usnadnit nastolení diktatury proletariátu. Ale to bylo právě to, proč vedení maloburžoazie vší silou odmítlo ustavení vlastní vlády. Zkušenosti Ruska ukázaly, a zkušenosti Španělska a Francie znovu potvrdily, že i za velmi příznivých podmínek jsou maloburžoazně-demokratické strany (eseři, sociální demokraté, stalinisté, anarchisté) neschopny vytvoření vlády dělníků a rolníků, to jest vlády nezávislé na buržoazii.
Nicméně požadavky bolševiků adresované menševikům a eserům: „Rozejděte se s buržoazií, vezměte moc do svých rukou“, měla pro masy obrovský vzdělávací význam. Tvrdošíjná neochota menševiků a eserů převzít moc, tak dramaticky vyjevená během červencových dnů, je definitivně odhalila a odsoudila před veřejným míněním mas a připravila vítězství bolševikům.
Centrální úkol Čtvrté Internacionály spočívá v osvobození proletariátu od starého vedení, jehož konservatismus je v totálním protikladu s katastrofickými výbuchy rozpadajícího se kapitalizmu a představuje hlavní překážku historickému pokroku. Hlavní obvinění, která Čtvrtá internacionála vyzdvihuje proti tradičním organizacím proletariátu je fakt, že si nepřejí se odtrhnout od politické polomrtvoly buržoazie. Za těchto podmínek požadavek soustavně adresovaný starému vedení: „Rozejděte se s buržoazií, chopte se moci!“ je obzvlášť důležitou zbraní pro odhalení zrádného charakteru Druhé, Třetí a Amsterodamské internacionály. Heslo „dělnicko-rolnické vlády“ je pro nás přijatelné pouze ve smyslu, jež mělo v roce 1917 u bolševiků, to jest protiburžoazní a protikapitalistické heslo, ale v žádném případě v tom „demokratickém“ smyslu, který mu později dali ti, kteří ho přeměnili z mostu k socialistické revoluci k hlavní překážku na cestě k ní.
Ze všech stran a organizací, které se opírají o dělníky a rolníky a mluví jejich jazykem požadujeme, aby se politicky rozešli s buržoazií a vstoupili na cestu boje za dělnicko-rolnickou vládu. Na této cestě jim slibujeme plnou podporu proti kapitalistické reakci. Současně neúnavně rozvineme agitaci kolem těch přechodných požadavků, které by podle našeho mínění měly tvořit program „dělnicko-rolnické vlády“.
Je vytvoření takové vlády tradičními dělnickými organizacemi možné? Minulá zkušenost ukazuje, jak již bylo uvedeno, že to je přinejmenším velmi nepravděpodobné. Nicméně nelze kategoricky předem popřít teoretickou možnost, že pod vlivem zcela výjimečných okolností (válka, porážka, finanční krach, masový revoluční tlak, atd.) mohou maloburžoazní strany, včetně stalinistů, jít dále než sami chtějí na cestě rozchodu s buržoazií. V každém případě nelze pochybovat: i když je vysoce nepravděpodobnou variantou, že se někde a někdy uskuteční „ dělnicko-rolnická vláda“ ve výše uvedeném smyslu, reprezentovala by pouze krátkou epizodu na cestě ke skutečné diktatuře proletariátu.
Nicméně není třeba se utápět v domněnkách. Agitace kolem hesla dělnicko-rolnické vlády si za všech podmínek uchovává svou obrovskou vzdělávací hodnotu. A to nikoliv náhodně. Zevšeobecněné heslo postupuje plně podle linie politického vývoje naší epochy (bankrot a rozklad starých buržoazních stran, úpadek demokracie, nárůst fašismu, zrychlující se tendence dělníků k aktivnější a průraznější politice). Každý z přechodných požadavků by měl proto vést k jednomu a stejnému politickému závěru: dělníci se musí rozejít se všemi tradičními buržoazními stranami, aby společně s rolníky nastolili svojí vládu.
Je nemožné předvídat předem, jaká budou konkrétní stadia revoluční mobilizace mas. Sekce Čtvrté internacionály by se měly samy kriticky orientovat na každé nové centrum boje a přijít s takovými hesly, které by pomohly snaze dělníků za nezávislou politiku, prohloubení třídního charakteru této politiky, zničení reformistických a pacifických iluzí, posílení spojení předvoje s masami a přípravě revolučního uchopení moci.
Sověty
Závodní výbory jsou, jak bylo uvedeno, prvky duální moci uvnitř podniku. Z tohoto důvodu, je jejich existence možná pouze za podmínky rostoucího tlaku mas. To platí rovněž i o zvláštních masových skupinách pro boj proti válce, o cenových výborech, a o všech ostatních nových centrech hnutí , jejichž vznik svědčí o skutečnosti, že třídní boj přerostl meze tradičních organizací proletariátu.
Tyto nové orgány a centra budou však brzy cítit svou nedostatečnou provázanost a způsobilost. Ani jeden z přechodných požadavků nemůže být plně splněn za podmínek zachování buržoazního režimu. Zároveň prohloubení sociální krize zvýší nejenom utrpení mas, ale rovněž jejich netrpělivost, naléhavost a tlak. Stále nové vrstvy utlačovaných pozvednou svůj hlav a vystoupí se svými požadavky. Miliony umořených „malých lidí“, na které reformističtí vůdci nikdy nepomysleli, začnou neodbytně tlouci na dveře dělnických organizací. Nezaměstnaní se přidají k tomuto hnutí. Zemědělští dělníci, ožebračení a poloožebračení zemědělci, utlačovaní ve městech, hospodyňky a zproletarizované vrstvy inteligence — ti všichni budou hledat jednotu a vedení.
Jak se různé požadavky a formy boje mají harmonizovat, i když pouze v rámci jednoho města? Historie již odpověděla na tuto otázku: prostřednictvím sovětů. Ty sjednotí zástupce všech bojujících skupin. K tomuto účelu nikdo ještě nenavrhl jinou formu organizace; vskutku je těžko možné vymyslet lepší. Sověty se neomezují na stranický program a priori. Otevírají dokořán dveře vykořisťovaným. Těmito dveřmi procházejí zástupci všech vrstev, vtažených do celkového proudu boje. Organizace, rostoucí do šířky společně s hnutím, je opětovně obnovována ve svém lůnu. Všechny politické proudy proletariátu mohou bojovat za vedení sovětů na základě nejširší demokracie. Heslo sovětů proto korunuje přechodný program.
Sověty mohou vyrůst pouze v době, kdy masové hnutí vstoupí do otevřeně revolučního stádia. Od prvního momentu své existence sověty působí jako centrální bod, kolem něhož se sjednocují miliony pracujících ve svém boji proti vykořisťovatelům, stávají se konkurenty a oponenty místních úřadů a následně i centrální vlády. Jestliže závodní výbory vytváří duální moc v podnicích, sověty zahajují období duální moci ve státě.
Duální moc je kulminačním bodem přechodného období. Dva režimy, buržoazní a proletářský jsou nesmiřitelnými odpůrci. Konflikt mezi oběma je nevyhnutelný. Osud společnosti odvisí od výsledku tohoto konfliktu. Bude-li revoluce poražena, bude následovat fašistická diktatura buržoazie. V případě vítězství z něj vzejde moc sovětů, a tím i diktatura proletariátu a socialistická obnova společnosti.
Zaostalé země a program přechodných požadavků
Koloniální a polokoloniální země jsou zaostalé ve své vlastní podstatě. Avšak zaostalé země jsou součástí světa ovládaného imperialismem. Jejich rozvoj má proto smíšený charakter: nejprimitivnější ekonomické formy se mísí s posledním slovem kapitalistické techniky a kultury. Stejným způsobem jsou definovány i politické tužby proletariátu zaostalých zemí: boj za nejelementárnější vymoženosti národní nezávislosti a buržoazní demokracie se mísí se socialistickým bojem proti světovému imperialismu. Demokratická hesla, přechodné požadavky a úkoly socialistické revoluce nejsou rozděleny do jednotlivých historických epoch boje, ale vyplývají přímo jedna z druhé. Čínský proletariát sotva začal organizovat odbory, musel zakládat sověty. V tomto smyslu je současný program na koloniální a polokoloniální země plně aplikovatelný, alespoň na ty, kde je proletariát schopný provádět nezávislou politiku.
Ústředním úkolem koloniálních a polokoloniálních zemí je agrární revoluce, tedy likvidace feudálního dědictví, a národní nezávislost, tedy svržení imperialistického jha. Oba úkoly jsou mezi sebou úzce propojeny.
Je nemožné odmítat demokratický program; ten je nutnou podmínkou pro to, aby boj mas tento program přerostl. Heslo národního (nebo ústavodárného) shromáždění si pro země jako je Čína a Indie zachovává svoji plnou platnost. Heslo musí být nerozlučně svázáno s otázkou národního osvobození a agrární reformy. Jako první krok musí být dělníci vyzbrojeni tímto demokratickým programem. Pouze oni budou schopni shromáždit a sjednotit rolníky. Na základě revolučně demokratického programu je nutné postavit dělníky proti „národní“ buržoazii. Potom, v určitém stádiu mobilizace mas, pod hesly revoluční demokracie mohou a měly by vyrůst sověty. Jejich historická úloha bude v každém daném období, zejména jejich vztah k národnímu shromáždění, určena politickou vyspělostí proletariátu, svazkem mezi ním a rolnictvem, a charakterem politiky proletářské strany. Dříve či později musí sověty svrhnout buržoazní demokracii. Pouze sověty jsou schopny dovést demokratickou revoluci do konce, stejně tak jako otevřít éru socialistické revoluce.
Relativní váha jednotlivých demokratických a přechodných požadavků v boji proletariátu, jejich vzájemné vazby a pořadí, jakém mají být uvedeny, je určena zvláštnostmi a specifickými podmínkami každé zaostalé země a do značné míry i stupněm její zaostalosti. Nicméně obecný trend revolučního vývoje může být ve všech zaostalých zemích určen vzorcem permanentní revoluce ve smyslu, který mu zřetelně dali tři revolucemi v Rusku (1905, únor 1917, říjen 1917).
Kominterna dala zaostalým zemím klasický příklad toho, jak je možné zničit mocnou a slibnou revoluci. Během bouřlivého masového povstání v Číně v letech 1925-1927 Kominterna opominula vyzdvihnout heslo „národního shromáždění“, a tím zároveň znemožnila vytvoření sovětů. (Buržoazní strana Kuomintang měla podle Stalinova plánu nahradit oboje – národní shromáždění i sověty). Poté, co byly masy rozdrceny Kuomintangem, organizovala Kominterna karikaturu sovětů v Kantonu. Následně po nevyhnutelné porážce Kantonského povstání přešla Kominterna na cestu guerrilové (partizánské) války a rolnických sovětů — při úplné pasivitě průmyslového proletariátu. Směřujíc tak do slepé uličky, využila Kominterna čínsko-japonské války k tomu, aby škrtem pera zlikvidovala „Sovětskou Čínu“ a podřídila tak nejen rolnickou „Rudou armádu“, ale rovněž takzvanou „komunistickou“ stranu tomu samému Kuomintangu, to jest buržoazii.
Když Kominterna zradila mezinárodní proletářskou revoluci za účelem přátelství s „demokratickými“ otrokáři, nemohla současně nezradit boj za osvobození koloniálních mas, a to s ještě větším cynismem, než to předtím učinila Druhá internacionála. Jedním z úkolů lidové fronty a politiky národní obrany je přeměnit stovky milionů koloniálního obyvatelstva v potravu pro děla „demokratického“ imperialismu. Prapor, na kterém je znak boje za osvobození koloniálního a polokoloniálního obyvatelstva, tj. dobré poloviny lidstva, tak definitivně přešel do rukou Čtvrté internacionály.
Program přechodných požadavků ve fašistických zemích
Dnes je již zapomenuta doba, kdy stratégové Kominterny ohlásili vítězství Hitlera jako pouhý krok k vítězství Thälmanna. Ten v současné době sedí v Hitlerově vězení už déle než pět let. Mussolini drží Itálii spoutanou fašismem déle než šestnáct let. Během této doby byly strany Druhé a Třetí internacionály impotentní nejen vést masové hnutí, ale také vytvořit opravdové ilegální organizace do určité míry srovnatelné s ruskými revolučními stranami během období carismu.
Neexistuje nejmenší důvod vysvětlovat tyto nezdary silou fašistických ideologií. (Mussolini v podstatě nikdy s žádnou ideologií nepřišel). Hitlerova „ideologie“ pracující nikdy vážně neuchvátila. Ty vrstvy obyvatelstva, které byly svého času omámeny fašismem, tj. střední vrstvy, měly dostatek času k vystřízlivění. Fakt, že jediná trochu patrná opozice se omezila na okruh protestantské a katolické církve, nelze vysvětlit mocí pološílených a pološarlatánských teorií „rasy“ a „krve“, ale strašným kolapsem ideologií demokracie, sociální demokracie a Kominterny.
Po masakru Pařížské komuny panovala černá reakce po téměř osm let. Po porážce Ruské revoluce z roku 1905 zůstaly pracující masy omámeny po téměř stejně dlouhou dobu. Ale ve všech případech byl tento jev pouhou fyzickou porážkou podmíněnou poměrem sil. V Rusku šlo navíc o téměř panenský proletariát. Bolševická frakce v té době neslavila ani své třetí narozeniny. Zcela jinak je tomu v Německu, kde bylo vedení v rukou silných stran, kde jedna existovala sedmdesát let a druhá téměř patnáct. Obě tyto strany s podporou milionů voličů byly morálně paralyzovány ještě před bitvou a kapitulovaly bez boje. Historie zatím nezaznamenala podobnou katastrofu. Německý proletariát nebyl rozdrcen nepřítelem v bitvě. Byl zlomen zbabělostí, nízkostí a věrolomností svých vlastních stran. Těžko se divit, že pak ztratil víru ve vše, v co byly zvyklé věřit téměř tři generace. Hitlerovo vítězství zpětně posílilo Mussoliniho.
Dlouhodobý neúspěch revoluční práce ve Španělsku a Německu je jen odměnou za zločinnou politiku sociální demokracie a Kominterny. Ilegální práce nevyžaduje pouze sympatie mas, ale uvědomělé nadšení jejich předních vrstev. Ale jaké nadšení může se očekávat pro historicky bankrotářské organizace? Většina těch, kteří se dostali do popředí jako vůdci emigrace, jsou buď demoralizováni do morku kostí, agenti Kremlu nebo GPU, nebo bývalí sociálně demokratičtí ministři, kteří sní o tom, že jim pracující nějakým zázrakem vrátí jejich ztracené posty. Je vůbec možné představit si třeba jen na minutu tyto pány v úloze budoucích vůdců „antifašistické“ revoluce?
A události na světové aréně — rozdrcení rakouských dělníků, porážka Španělské revoluce, degenerace sovětského státu — nemohou napomoci revolučnímu vzepjetí v Itálii a v Německu. Jelikož co se týče politických informací, němečtí a italští dělníci závisí do značné míry na rozhlasu, je možné s jistotou říci, že se rádio Moskva, spojující thermidorské lži se stupiditou a nestoudností, stalo nejsilnějším faktorem v demoralizaci dělníků v totalitních zemích. V tomto ohledu, jakožto i v jiných, Stalin funguje jako pouhý Göbbelsův asistent.
Zároveň však třídní protiklady, které přivodily vítězství fašizmu, za jeho vlády nadále působí a postupně ho podkopávají. Masy jsou více než kdy předtím nespokojeny. Stovky a tisíce obětavých dělníků přese všechno pokračují v mravenčí revoluční práci. Nová generace, která přímo nezažila otřesení starých tradicí a velkých nadějí, přichází dopředu. Příprava proletářské revoluce neodvratně pokračuje píď po pídi pod těžkým totalitním náhrobním kamenem. K tomu, aby skrytá energie vzplála do otevřené revolty, je však nutné, aby předvoj proletariátu našel nové perspektivy, nový program a nový neposkvrněný prapor.
Zde leží hlavní handicap. Je velmi obtížné pro dělníky ve fašistických zemích vybrat si nový program. Program je ověřován zkušeností. A je to právě zkušenost v masových hnutích, které se nedostává v zemích pod totalitním despotizmem. Je velmi pravděpodobné, že opravdový proletářský úspěch v jedné z „demokratických“ zemí, bude nutný k tomu, aby dal podnět k revolučnímu hnutí na fašistickém území. Obdobný efekt je možný v důsledku finanční nebo vojenské katastrofy. V současnosti je nezbytné, aby byla prováděna převážně propagandistická, přípravná práce, která by přinesla rozsáhlé výsledky jen v budoucnu. V této souvislosti může být podotknuta přesvědčivě jedna věc: jak jednou propukne revoluční vlna ve fašistických zemích, nabude ihned grandiózních rozměrů a za žádných okolností se nezastaví u experimentu oživování nějaké výmarské mrtvoly.
Od tohoto bodu dále začíná nekompromisní rozdíl mezi Čtvrtou internacionálou a starými stranami, které přežily svůj bankrot. Nejzhoubnější a nejzrádnější odrůdou ze všech lidových front je emigrační „lidová fronta“. V podstatě představuje impotentní touhu ke koalici s neexistující liberální buržoazií. V případě, že by se podařila, přinesla by proletariátu pouze řadu nových porážek španělského typu. Nemilosrdné odhalení teorie i praxe „lidové fronty“ je proto první podmínkou revolučního boje proti fašismu.
To ovšem neznamená, že Čtvrtá internacionála odmítá demokratická hesla jako prostředky mobilizace mas proti fašismu. Naopak takováto hesla mohou hrát v určitých okamžicích důležitou úlohu. Avšak hesla demokracie (svoboda tisku, právo na svobodu spolčování v odborech, atd.) pro nás znamenají pouze příležitostná a epizodická hesla v nezávislém hnutí proletariátu a nikoliv demokratickou oprátku uvázanou proletariátu kolem krku buržoazními agenty (Španělsko!). Jakmile hnutí nabude jen trochu masového charakteru, budou demokratická hesla propletena s hesly přechodných požadavků; lze se domnívat, že se závodní výbory objeví dříve než staří rutinéři z kanceláří začnou organizovat odbory; sověty pokryjí Německo dříve než se sejde nové ústavodárné shromáždění ve Výmaru. Totéž platí pro Itálii a ostatní totalitní a polototalitní země.
Fašismus uvrhl tyto země do politického barbarství. Nezměnil však jejich sociální strukturu. Fašismus je nástrojem v rukou finančního kapitálu, nikoliv v rukou feudálních vlastníků půdy. Revoluční program se musí opírat o dialektiku třídního boje, plně platnou i pro fašistické země a nikoliv o psychologii vystrašených bankrotářů. Čtvrtá internacionála odmítá s odporem politickou maškarádu, která dohnala stalinisty, dřívější hrdiny „třetího období“ objevit se pro změnu v maskách katolických, protestantských, židovských a německých nacionalistů, liberálů — jen aby skryli svoji nepřitažlivou tvář. Čtvrtá internacionála se vždy a všude objevuje pod svým vlastním praporem. Otevřeně navrhuje svůj vlastní program proletariátu fašistických zemí. Pokrokoví dělníci z celého světa jsou již pevně přesvědčeni, že ke svržení Mussoliniho, Hitlera a jejich agentů dojde pouze pod vedením Čtvrté internacionály.
SSSR a problémy přechodného období
SSSR vyšel z Říjnové revoluce jako dělnický stát. Státní vlastnictví výrobních prostředků, nutný předpoklad socialistického rozvoje, otevřel možnost rychlého růstu výrobních sil. Avšak aparát dělnického státu podlehl zároveň úplné degeneraci: přeměnil se z nástroje dělnické třídy do nástroje byrokratického násilí proti dělnické třídě a stále více jako zbraň pro sabotování hospodářství země. Byrokratizace zaostalého a izolovaného dělnického státu a přeměna byrokracie v privilegovanou kastu představovala nejpřesvědčivější vyvrácení — nejen teoretické, ale i praktické — teorie budování socialismu v jedné zemi.
SSSR tak ztělesňuje obrovské rozpory. Avšak stále zůstává degenerovaným dělnickým státem. Taková je sociální diagnóza. Politická prognóza má alternativní charakter: buď se byrokracie stane stále více orgánem světové buržoazie v dělnickém státě, svrhne nové formy vlastnictví a uvrhne zemi zpět do kapitalismu, nebo dělnická třída rozdrtí byrokracii a otevře cestu k socialismu.
Pro sekce Čtvrté internacionály nejsou moskevské procesy překvapením ani výsledkem osobního šílenství kremelského diktátora, ale zákonitým výplodem thermidoru. Vyrostly z nesnesitelných konfliktů uvnitř samotné sovětské byrokracie, které zároveň odrážejí rozpory mezi byrokracií a lidem, jakož i z prohlubujících se rozporů uvnitř samotného „lidu“. Krvavý „fantaskní“ charakter procesů odhaluje rozměr intenzity těchto rozporů a předpovídá přiblížení se k vyústění.
Veřejné projevy dřívějších zahraničních reprezentantů Kremlu, kteří se odmítli vrátit do Moskvy, svým způsobem nezvratně potvrzují, že mezi byrokracií můžeme najít všechny odstíny politických myšlenek; od opravdového bolševizmu (Ignác Reiss) až k úplnému fašismu (F.Butěnko). Revoluční prvky uvnitř byrokracie, které jsou v malé menšině, odrážejí, pravda pasivně, socialistické zájmy proletariátu. Fašistické, kontrarevoluční elementy, které neustále narůstají, vyjadřují se stále větší důsledností zájmy světového imperialismu. Tito kandidáti pro roli kompradorů imperialismu mají za to, nikoliv neodůvodněně, že nová vládnoucí vrstva si může zachovat své privilegované pozice pouze odmítnutím znárodnění, kolektivizace a monopolu zahraničního obchodu ve jménu asimilace se „západní civilizaci“, tj. ve jménu kapitalismu. Mezi těmito dvěma póly jsou mezistupně, rozptýlené menševicko-esersko-liberální tendence, které lnou k buržoazní demokracii.
V řadách takzvané „beztřídní“ společnosti bezpochyby existují skupiny přesně obdobné skupinám v byrokracii, jsou pouze méně jasně vyjádřené a jsou zastoupeny v opačném poměru: vědomé kapitalistické tendence můžeme vypozorovat u prosperující části kolektivních farem (kolchozů) a jsou charakteristické pouze pro malou menšinu obyvatelstva. Avšak tyto vrstvy samy poskytují širokou základnu pro maloburžoazní tendence hromadění osobního bohatství na úkor obecné chudoby a jsou byrokracií vědomě povzbuzovány.
Na špici tohoto systému hromadících se antagonismů, hřešící stále více na sociální rovnováze, se termidorská oligarchie, dnes redukovaná hlavně na stalinskou bonapartistickou kliku, opírá o teroristické metody. Poslední soudní inscenace byly cíleným úderem proti levici. To platí i o potlačení vůdců pravé opozice, protože pravice staré bolševické strany představovala z hlediska zájmů a tendencí byrokracie levé nebezpečí. Fakt, že bonapartistická klika, rovněž ve strachu ze svých vlastních pravičáckých spojenců typu Butěnka, je nucena v zájmu sebezáchovy popravit generaci starých bolševiků až do posledního muže, poskytuje neoddiskutovatelný důkaz životnosti revolučních tradicí mezi masami, stejně jako jejich rostoucí nespokojenosti.
Maloburžoazní demokraté na západě, jež včera jako ve zkoušce ryzosti ohodnotili moskevské procesy jako ryzí zlato, dnes naléhavě opakují, že „v SSSR není ani trockismus ani trockisté“. Nemohou však vysvětlit, proč se všechny tyto čistky provádějí pod praporem boje právě s tímto nebezpečím. Zkoumáme-li trockismus jako hotový program a nebo dokonce jako organizaci, pak je nesporně „trockismus“ v SSSR velmi slabý. Nicméně jeho nezničitelná síla spočívá v tom, že vyjadřuje nejen revoluční tradice, ale rovněž dnešní skutečnou opozici z řad ruské dělnické třídy. Sociální nenávist, kterou chovají dělníci vůči byrokracii — to je přesně to, co z pohledu kremelské kliky tvoří „trockismus“. Ta se smrtelně a veskrze odůvodněně bojí svazku mezi hlubokým, ale nevysloveným, rozhořčením dělníků a organizací Čtvrté internacionály.
Zničení generace starých bolševiků a revolučních představitelů střední a mladší generace způsobilo rozvrat politické rovnováhu a posun dále ve směru k pravici, k buržoaznímu křídlu byrokracie a jeho spojencům v celé zemi. Od nich, to jest ze strany pravice, můžeme očekávat v nejbližším období ještě rozhodnější pokusy revidovat socialistický charakter SSSR a přiblížit ho blíže k „západní civilizaci“ v její fašistické formě.
Z této perspektivy je nutno dát otázce „obrany SSSR“ potřebnou konkrétnost. Pokud by se zítra měla pokusit buržoazně fašistická skupina „frakce Butěnka“ uchopit moc, „frakce Reisse“ se nevyhnutelně postaví na opačnou stranu barikády. I když dočasně stane spojencem Stalina, nebude nicméně hájit bonapartistickou kliku, ale sociální základnu SSSR, tj. vlastnictví odebrané kapitalistům a přeměněné ve státní vlastnictví. V případě, že se „frakce Butěnka“ ukáže být ve spojenectví s Hitlerem, tak „frakce Reisse“ bude hájit SSSR před vojenskou intervencí uvnitř země stejně jako na světové aréně. Každý jiný postup by byl zradou.
Přestože je nepřípustné v úzce definovaných případech předem vylučovat možnost „jednotné fronty“ s thermidorskou skupinou byrokracie proti útoku kapitalistické kontrarevoluce, hlavním politickým úkolem v SSSR stále zůstává svržení této thermidorské byrokracie. Každý další den její vlády pomáhá vyhnívání základů socialistických prvků hospodářství a zvyšuje pravděpodobnost obnovení kapitalismu. To je přesně ten směr, kterým se vydala Kominterna jakožto agent a komplic stalinské kliky a který vedl k udušení Španělské revoluce a demoralizování mezinárodního proletariátu.
Stejně jako ve fašistických zemích, hlavní síla byrokracie leží nikoliv v ní samé, ale ve zklamání mas a nedostatku nové perspektivy. Stejně jako ve fašistických zemích, které se od Stalinova politického aparátu liší jen nepokrytější krutostí, je v dnešním SSSR možná jen přípravná propagandistická práce. Jako ve fašistických zemích bude podnět k revolučnímu povstání sovětských dělníků patrně dán událostmi mimo jejich vlastní zemi. Boj proti Kominterně na světové aréně je dnes nejdůležitější součástí boje proti stalinistické diktatuře. Jsou mnohé známky toho, že pád Kominterny, protože nemá přímou základnu v GPU, bude předcházet pádu bonapartistické kliky a thermidorské reakce jako celku.
Čerstvé vzedmutí revoluce v SSSR nepochybně začne pod praporem boje proti sociální nerovnosti a politickému útlaku. Pryč s privilegii byrokracie! Pryč se stachanovštinou! Pryč se sovětskou aristokracií a jejími řády a vyznamenáními! Větší rovnost ve mzdách při všech druzích práce!
Boj za svobodu odborů a závodních výborů, za právo shromažďování se a svobodu tisku, se rozvine do boje za obnovení a rozvoj sovětské demokracie.
Byrokracie nahradila sověty, jakožto třídní orgány, fikcí všeobecného hlasovacího práva — ve stylu Hitler-Göbbels. Je nutno vrátit se k sovětům, nejen k jejich svobodné demokratické formě, ale i k jejich třídnímu obsahu. Stejně jako buržoazie a kulaci nemohli vstoupit do sovětů, tak je nyní nutné vyhnat ze sovětů byrokracii a novou aristokracii. V sovětech je místo jen pro zástupce dělníků, řadových kolchozníků, rolníků a členů Rudé armády.
Demokratizace sovětů je nemožná bez legalizování sovětských politických stran. Dělníci a rolníci musí svým vlastním svobodným hlasem sdělit, které ze stran považují za sovětské.
Přezkoumání plánovaného hospodářství od shora až dolů v zájmu výrobců i spotřebitelů! Závodním výborům musí být vráceno jejich právo kontrolovat výrobu! Demokraticky organizovaná spotřební družstva musí kontrolovat kvalitu a ceny výrobků!
Reorganizace kolektivních farem (kolchozů) v souladu s vůlí a zájmy v nich zaměstnaných!
Reakční mezinárodní politika byrokracie musí být nahrazena politikou proletářského internacionalismu!
Všechna diplomatická korespondence Kremlu musí být zveřejněna. Pryč s tajnou diplomacií!
Všechny politické procesy, zinscenované thermidorskou byrokracií, musí být zrevidovány na světle úplné veřejnosti a polemické otevřenosti a celistvosti. Pouze vítězné revoluční povstání utlačovaných mas může oživit sovětský režim a zajistit jeho další rozvoj směrem k socialismu. Existuje pouze jedna strana schopná vést sovětské masy k povstání — strana Čtvrté internacionály.
Pryč s byrokratickou tlupou Stalina!
Ať žije sovětská demokracie!
Ať žije mezinárodní socialistická revoluce!
Proti oportunismu a bezzásadovému revisionismu
Politika strany Leona Bluma ve Francii znovu demonstruje, že reformisté nejsou schopni se poučit i z nejtragičtějších lekcí historie. Francouzská sociální demokracie otrocky kopíruje politiku německé sociální demokracie a dožije se stejných konců. Za několik desetiletí se Druhá internacionála spojí s buržoazně-demokratickým režimem, stane se jeho faktickou součástí a bude hnít společně s ním.
Třetí internacionála se vydala na cestu reformismu v době, kdy krize kapitalismu postavila definitivně proletářskou revoluci na pořad dne. Dnešní politika Kominterny ve Španělsku a Číně — politika přikrčování se před „demokratickou“ a „národní“ buržoazií — ukazuje, že Kominterna je rovněž neschopná něčemu se přiučit nebo se změnit. Byrokracie, která se stala reakční silou v SSSR, nemůže hrát revoluční úlohu na mezinárodní aréně.
Anarcho-syndikalismus prošel obecně stejným druhem vývoje. Ve Francii se syndikalistická byrokracie Leona Jouhauxe již dávno stala buržoazní agenturou v dělnické třídě. Ve Španělsku ze sebe anarcho-syndikalismus setřásl okázalou revolučnost a stal se pátým kolem vozu buržoasní demokracie.
Centristické organizace soustředěné kolem Londýnského výboru (London Bureau) repr2esentují pouze levé přívěšky sociální demokracie nebo Kominterny. Ukázaly úplnou neschopnost rozpoznat hlavu a patu politické situace a vyvodit z ní revoluční závěry. Jejich vrcholem byla španělská POUM, která v revolučních podmínkách prokázala, že je zcela neschopná následovat revoluční linii.
Tragické porážky světového proletariátu po řadu let odsoudily oficiální organizace ještě k většímu konservativismu a zároveň přivedly zklamané maloburžoasní „revolucionáře“ k hledání „nových cest“. Jak je obvyklé během období reakce a úpadku, samozvanci a šarlatáni se objevují na všech stranách lační revidovat celý proces revolučního myšlení. Místo poučení z minulosti, ji „odmítají“. Někteří odhalují nedůslednost marxismu, jiní ohlašují pád bolševismu. To jsou ti, kteří kladou za omyly a zločiny těch, kdo zradili revoluci, odpovědnost revolučnímu učení; jiní zase proklínají medicínu, neboť nezaručila okamžité a zázračné uzdravení. Čím troufalejší slib najít všelék dávají, o to více doporučují předem zastavit třídní boj. Řada věštců „nové morálky“ připravuje oživit dělnické hnutí pomocí etické homeopatie. Většina těchto apoštolů se stala morálními invalidy ještě předtím, než vstoupila na bitevní pole. Tak jsou pod hlavičkou „nových cest“ proletariátu nabízeny staré recepty, dávno pohřbené v archívech předmarxistického socialismu.
Čtvrtá internacionála vyhlašuje nekompromisní válku byrokratům z Druhé, Třetí, Amsterodamské a Anarcho-syndikalistické internacionály, stejně jako jejich centristickým satelitům; reformismu bez reforem; demokracii ve spojenectví s GPU; pacifismu bez míru; anarchismu na službě buržoazie; „revolucionářům“, kteří žijí ve smrtelném strachu před revolucí. Všechny tyto organizace nejsou příslibem do budoucnosti, ale úpadkovými přežitky minulosti. Epocha válek a revolucí je srovná se zemí.
Čtvrtá internacionála nehledá a nevynalézá zázračné recepty. Stojí pevně na půdě marxismu, jako jediného revolučního učení, jež umožňuje porozumět realitě, poznat příčiny porážek a vědomě se připravovat na vítězství. Čtvrtá internacionála pokračuje v tradici bolševismu, který jako první ukázal proletariátu, jak se chopit moci. Čtvrtá internacionála smete všechny šarlatány a samozvané učitele morálky. Ve společnosti založené na vykořisťování je nejvyšší morálkou sociální revoluce. Všechny metody, které zvyšují třídní uvědomění dělníků, víru v jejich vlastní síly, jejich odhodlanost a sebeobětování v boji, jsou dobré. Nepřípustné jsou metody, které vštěpují poddajnost utlačovaných před utlačovateli, které drtí ducha protestu a opovržení nebo nahrazují vůli mas — vůlí vůdců; místo přesvědčování — donucení; místo analýzy skutečnosti — demagogie a umělé konstrukce. To je to, proč jsou sociální demokracie, prostituující marxismus, a stalinismus, jako protipól bolševismu, smrtelnými nepřáteli proletářské revoluce a její morálky.
Čelit otevřeně realitě; nehledat cestu nejmenšího odporu; nazývat věci jejich pravými jmény; říkat masám pravdu, bez ohledu na to, jak je trpká; nebát se překážek; být přesný v maličkostech i ve velkých věcech; opírat svůj program o logiku třídního boje; být smělý, když přijde hodina k akci — to jsou zásady Čtvrté internacionály. Ukázala, že umí plavat proti proudu. Nejbližší historická vlna ji zvedne na její vrchol.
Proti sektářství
Pod vlivem zrady historických organizací proletariátu vznikly určité sektářské nálady a na periferii Čtvrté internacionály se objevily nebo se znovuzrodili skupinky různých druhů. V jejich podstatě leží odmítnutí boje za dílčí a přechodné požadavky, tj. za elementární zájmy a potřeby pracujících mas, tak jak dnes stojí. Příprava na revoluci znamená pro sektáře přesvědčit se o přednostech socialismu. Navrhují otočit se zády ke starým odborům, tj. k desítkám milionů organizovaných dělníků — jako kdyby masy mohly žít jako mimo podmínky současného třídního boje! Zůstávají neteční k internímu boji uvnitř reformistických organizací — jako kdyby bylo možno získat masy bez zasahování do jejich denních sporů. Odmítají činit rozdíl mezi buržoazní demokracií a fašismem — i když si masy nemohou pomoci, aby ten rozdíl necítily na každém kroku!
Sektáři jsou schopni rozlišovat jen mezi dvěma barvami — rudou a černou. A tak, aniž by se o to nějak snažili, zjednodušují skutečnost. Odmítají činit rozdíl mezi bojujícími tábory ve Španělsku z důvodů, že oba tábory mají buržoazní charakter. Ze stejného důvodu považují za nutné zachovat svoji neutralitu ve válce mezi Japonskem a Čínou. Popírají základní rozdíl mezi SSSR a imperialistickými zeměmi a kvůli reakční politice sovětské byrokracie odmítají obranu nových forem vlastnictví vytvořených Říjnovou revolucí proti úkladům imperialismu. Neschopni najít cestu k masám, horlivě obviňují masy z neschopnosti pozdvihnout se k revolučním myšlenkám.
Tito sterilní politici nepotřebují most ve formě přechodných požadavků, poněvadž nemají v úmyslu přejít na druhý břeh. Pouze okouní na jednom místě a spokojují se s opakováním týchž hubených abstrakcí. Politické události jsou pro ně příležitostí pro komentář, ale nikoliv pro činy. Jelikož jsou sektáři, jako v podstatě všechny druhy břídilů a zázrakářů, na každém kroku zaskočeni skutečností a žijí ve stavu neustálého zoufalství, stěžují si na „režim“ a jeho „metody“ a neustále se bahní v malých intrikách. Ve svém nejbližším okruhu obvykle pěstují režim despotismu. Politická vyčerpanost sektářství doplňuje, jako jeho stín, vyčerpanost oportunismu, který nemá žádné revoluční vize. V praktické politice se sektáři spojují s oportunisty, zejména s centristy, pokaždé v boji proti marxismu.
Nejvíce sektářských skupinek a klik živících se náhodnými drobky ze stolu Čtvrté internacionály, vede „nezávislou“ organizační existenci s velkými ambicemi, ale ani s nejmenší nadějí na úspěch. Bolševici-leninisté, aniž by mařili čas, klidně ponechávají tyto skupinky svému osudu. Nicméně sektářské tendence lze nalézt také v jejích vlastních řadách a působí zhoubným vlivem na práci jednotlivých sekcí. Je nemožné učinit s nimi jakýkoliv další kompromis, ani na jediný den. Správná politika ve vztahu k odborům je základní podmínkou členství ve Čtvrté internacionále. Ten, kdo nehledá a nenajde cestu k masám, není pro stranu bojovníkem, ale mrtvým břemenem. Program je formulován nikoliv pro redakční rady nebo pro vedoucí diskusních klubů, ale pro revoluční akci milionů. Očištění řad Čtvrté internacionály od sektářství a nevyléčitelných sektářů je prvním předpokladem revolučního úspěchu.
Otevřeme cestu ženám-dělnicím! Otevřeme cestu mládeži!
Porážka Španělské revoluce, připravená jejími vůdci, hanebný bankrot lidové fronty ve Francii, odhalení moskevských soudních podvodů — to vše jsou fakta, která ve svém celku uštědřila nenapravitelnou ránu Kominterně a následně zasadila krvavé rány jejím spojencům: sociálním demokratům a anarchosyndikalistům. To ovšem neznamená, že se členové těchto organizací okamžitě obrátí ke Čtvrté internacionále. Starší generace, jež utrpěla hrozné porážky, ve značném počtu opustí hnutí. Navíc Čtvrtá internacionála se určitě nesnaží stát se azylovým domem pro revoluční invalidy, byrokraty, kteří ztratili iluze, a kariéristy. Naopak, proti možnému přílivu maloburžoazních elementů, které nyní ovládají aparát starých organizací, do naší strany jsou nutná přísná preventivní opatření: prodloužená zkušební lhůta pro ty kandidáty, kteří nejsou dělníci, zejména pro bývalé stranické byrokraty; zabránění v obsazení odpovědných míst na první tři roky, atd. Ve Čtvrté internacionále není a nebude žádné místo pro kariérismus, vřed starých internacionál. Pouze ti, kdo si přejí žít pro hnutí a nikoliv na jeho účet, k nám budou přijati. Revoluční dělníci se musí cítit pány organizace. Dveře naší organizace jsou jim doširoka otevřeny.
Ovšem i mezi dělníky, kteří se dostali někdy do prvních řad, je dost těch, kteří jsou unaveni, a těch, kteří jsou zklamáni. Alespoň po nejbližší období, budou stát opodál. Když se program nebo organizace přežije, generace, která ho nesla na svých ramenech, se přežije s ním. Hnutí se oživí mládeží, která nenese zodpovědnost za minulost. Čtvrtá internacionála věnuje obzvláštní pozornost mladé generaci proletariátu. Celá její politika se snaží vštípit mládeži víru v její sílu a v budoucnost. Pouze čerstvé nadšení a průbojný duch mládí může zaručit předběžné úspěchy v boji; pouze tyto úspěchy mohou vrátit nejlepší složky starší generace na cestu revoluce. Tak to vždy bylo a nadále bude.
Oportunistické organizace ze své vlastní povahy soustřeďují hlavní pozornost na nejvyšší vrstvy pracující třídy, a proto ignorují jak mládež, tak ženy. Zahnívání kapitalismu však zasazuje nejtěžší rány ženě jako námezdní pracující nebo jako hospodyni v domácnosti. Sekce Čtvrté internacionály musí hledat podporu u nejvykořisťovanějších vrstev pracující třídy, tedy mezi dělnicemi. Najdou zde nevyčerpatelnou zásobu oddanosti, nesobeckosti a odhodlání k obětem.
Pryč s byrokracií a kariérismem! Otevřme cestu mládeži! Obraťte se k ženám-dělnicím! Tato hesla jsou vepsána na prapor Čtvrté internacionály. Pod prapor Čtvrté internacionály!
Pod prapor Čtvrté internacionály!
Skeptici se ptají: Přišel již okamžik pro vytvoření Čtvrté internacionály? Říkají, je nemožné vytvořit internacionálu „uměle“; může vzniknout pouze z velkých událostí, atd.,atd. Všechny tyto námitky pouze ukazují, že skeptici nic dobrého pro vytvoření nové internacionály nepřinášejí. Nejsou dobří téměř k ničemu.
Čtvrtá internacionála již vznikla z velkých událostí: největších porážek proletariátu v historii. Příčinu těchto porážek je možno najít v degeneraci a věrolomnosti starého vedení. Třídní boj nesnese přerušení. Třetí internacionála, následující Druhou internacionálu, je pro účel revoluce mrtvá. Ať žije Čtvrtá internacionála!
Ale přišel již čas vyhlásit její vytvoření?…skeptici nejsou k utišení. Čtvrtá internacionála, odpovídáme, nemá zapotřebí být „vyhlášena“. Existuje a bojuje. Je slabá? Ano, její řady nejsou početné, protože je stále mladá. Jsou to především kádry. Ale kádry jsou zárukou pro budoucnost. Kromě těchto kádrů na této planetě neexistuje jediný revoluční proud, který by byl hoden tohoto jména. Jestliže bude naše internacionála stále slabá počtem, je silná učením, programem, tradicí, v nesrovnatelném utužení svých kádrů. Kdo to nepochopí, dnes ať raději zatím stojí stranou. Zítra to bude už více zřejmé.
Čtvrtá internacionála je již dnes právem nenáviděna stalinisty, sociálními demokraty, buržoazními liberály a fašisty. Není pro ní a nemůže být místo v jakýchkoliv lidových frontách. Nekompromisně bojuje proti všem politickým skupinkám napojeným k předsíním buržoazie. Její úkol — zrušení nadvlády kapitálu. Její cíl — socialismus. Její metoda — proletářská revoluce.
Bez interní demokracie — žádná demokratická výchova. Bez disciplíny — žádná revoluční akce. Vnitřní struktura Čtvrté internacionály je založena na principech demokratického centralismu; plné svobody v diskusi, plné jednoty v akci.
Současná krize lidské kultury je krizí vedení proletariátu. Pokrokoví dělníci sdružení ve Čtvrté internacionále ukazují svojí třídě cestu z této krize. Nabízejí program založený na mezinárodních zkušenostech boje proletariátu a všech utlačovaných světa za osvobození. Nabízejí prapor bez poskvrn.
Pracující — muži a ženy — všech zemí, připojte se pod prapor Čtvrté internacionály. Je to prapor vašeho blížícího se vítězství!