Michael O’Brien, Socialist Party, Irsko
Po měsících pirátství v Karibiku, kdy americké síly bez důkazů potápěly malá venezuelská plavidla a bez soudu popravovaly jejich posádky, kdy zabavovaly ropné tankery, se v sobotu 3. ledna ukázalo, že šlo jen o předehru. O předehru zločinného pokusu Trumpovy vlády změnit režim v této latinskoamerické zemi.
Na venezuelské cíle včetně civilního přístavu a letiště dopadly bomby. „Chirurgicky přesné údery“ si vyžádaly desítky obětí včetně civilistů. Podle New York Times napomohla odměna 50 milionů dolarů vypsaná na hlavu Nicoláse Madura k tomu, aby část Madurovy administrativy sdílela s CIA informace o jeho pohybu. To usnadnilo únos prezidentského manželského páru.
Imperialistické lži
Obvinění, že je Maduro odpovědný za vývoz drog do USA, je průzračná kouřová clona, kterou nelze brát ani na vteřinu vážně. Venezuela není v žádném případě významným výrobcem a distributorem fentanylu, o nic víc než Kanada, která se minulý rok stala terčem podobných obvinění jako záminky k zavedení cel. Nadto Trump nedávno omilostnil a propustil z vězení bývalého honduraského prezidenta Juana Orlanda Hernandeze, který prokazatelně přímo z obchodu s drogami profitoval.
Skutečné motivy amerického imperialismu lze snadno najít v Národní bezpečnostní strategii zveřejněné minulý měsíc. Ta mj. vyzvala k oživení Monroeovy doktríny z roku 1823 s cílem zabránit soupeřům, především Číně, získávat a prohlubovat své ekonomické zájmy na americkém kontinentu. Monroeova doktrína tehdy fakticky vyhradila USA a výhradně USA právo podřídit celou Latinskou Ameriku a Karibik svým zájmům.
Po druhé světové válce se vlády Spojených států oficiálně hlásily k tomu, že mezinárodní vztahy budou podléhat pravidlům organizací jako je OSN, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Světová obchodní organizace. To byla samozřejmě fikce. Vojenskou sílu a nedemokratické puče byly neoddělitelnou součástí zahraniční politiky USA od Vietnamu po Chile. Dokonce i před zločinnou invazí do Iráku v roce 2003 si Bushova administrativa musela nejprve odbýt šarádu odůvodňování agrese v OSN.
Zadní dvorek amerického imperialismu
Zmíněná Národní bezpečnostní strategie USA výslovně skoncovala s jakýmkoliv předstíráním multilaterálního přístupu. V plné nahotě tvrdí, že jedinou bernou mincí, jedinou pravdou je americká moc. Bombardování v Nigérii, v Íránu nebo přetrvávající vznášení nároků na Grónsko je třeba vnímat v tomto světle. Světový řád založený na „mezinárodním právu“ je pryč, vítejte na divokém západě.
Americké hospodářské sankce proti Venezuele vyhlásila už Obamova administrativa, první Trumpova vláda je pak zesílila. Od roku 2014 do pandemie COVID se hrubý domácí produkt Venezuely snížil o 75 %. Mzdy klesly a z veřejných služeb, které se za vlády Huga Cháveze výrazně rozšířily, nezbylo skoro nic. Počet obyvatel země klesll z 28 na 20 milionů, zejména v důsledku masové migrace do jiných jihoamerických zemí.
V kontextu tohoto hospodářského obležení, si Venezuela, podobně jako velká část latinskoamerických zemí, začala vytvářet vazby s Čínou. Čínská státní ropná společnost postavila vloni v září ve Venezuele svou první ropnou plošinu. Čína poskytla zemi půjčky převyšující 50 miliard eur a prodává jí zbraně. Americká intervence tak má za cíl narušit čínské státní zájmy zde i v celé Latinské Americe. A pochopitelně umožnit americkým ropným společnostem těžit odhadovaných 300 miliard barelů zdejší ropy, zhruba 20 % světových zásob této suroviny.
Odměna 50 milionů dolarů
Opoziční Demokratická strana v USA a západní lídři se, pokud vůbec z jejich úst jakákoliv kritika Trumpa zazněla, omezili na procedurální záležitosti.
Vzhledem k patrné komunikaci mezi částí Madurova režimu a CIA je stále méně pravděpodobné, že bude možné dosadit opoziční Marii Machado, kterou Západ v poslední době podporoval. Dosáhnout úplného odstranění Madurovy administrativy bez domácí alternativy schopné skutečně převzít moc by vyžadovalo rozsáhlou vojenskou přítomnost USA. To by vyvolalo odpor v USA, a to i zevnitř, z Trumpova tábora MAGA. Trumpův režim se podle všeho nejprve pokusí přimět stávající administrativu, aby souhlasila se změnami, které si diktuje, zejména s přístupem USA k ropným zásobám na úkor svého hlavního globálního rivala, čínského imperialismu.
Levicová opozice ve Venezuele správně označuje Madurův režim za zkorumpovaný a autoritářský. Nezachoval prakticky nic z dob Huga Cháveze, který se sice nikdy skutečně nerozešel s kapitalismem, ale měl zásluhu na rozsáhlé přerozdělovací politice – ta podstatně zlepšila život pracující třídy, chudých a domorodého obyvatelstva. Právě jeho prolidové reformy vysvětlují rozhodnou mobilizaci venezuelských mas proti neúspěšnému pokusu o převrat v roce 2002 a výluce ze kapitalistů v roce 2003.
Madurova vláda
To ale v žádném případě nemůže nijak ospravedlnit americkou imperialistickou agresi nebo vést k podpoře pravicové opozice. Pokud by se stará elita znovu ujala moci, poprvé od Chávezova zvolení v roce 1999, pokračovala by ve věrné službě americkým ropným zájmům s perspektivou ještě horší chudoby, útlaku a brutálních represí.
Pracující třída ve Venezuele a celé Latinské Americe se potřebuje organizovat nezávisle, aktivně se postavit proti americké imperialistické agresi a vyzvat k podpoře pracující na celém světě, včetně dělnické třídy v USA. Mezinárodní hnutí solidarity s Palestinou je příkladem, z něhož lze čerpat. Masové mobilizace v ulicích a potenciál protestů, jakými byly dvě generální stávky v Itálii vloni v říjnu, ukazují cestu.
Staletí koloniální konquisty a imperialistické nadvlády nepřinesla masám Latinské Ameriky nic než utrpení. Trumpovo nové koloniální dobrodružství ve Venezuele je další kapitolou v této hrůzné historii – pracující třída, chudí a utlačovaní si potřebují vybudovat celokontinentální revoluční hnutí, které odstraní imperialistickou a kapitalistickou nadvládu a vykořisťování. Polovičaté revoluce nestačí; celý systém musí být odstraněn. Takové je hořké ponaučení z nesčetných bojů za socialistickou proměnu tohoto regionu.
Původní článek zde: