„Lidé mají krátkou paměť. Nepamatují si snad na fronty na banány, nedostatek toaletního papíru? Desítky razítek potřebných k získání devizového příslibu a vycestování do blbé Jugoslávie? Že tehdy mohli studovat jen prominenti? Jak ti komunističtí zločinci zavírali slušné lidi, cenzurovali knihy a zakazovali, co mohli?“ Tak nějak reagují zděšené paničky zamilované dodnes do prezidenta Havla nebo otce českého kapitalismu Klause na rostoucí preference komunistů. Často se však podobně hlubokých argumentů dočkáme i od „seriózních“ politiků a novinářů.
A to všechno v době, kdy si připomeneme deset let od listopadu 1989. Bouřlivé změny, která ovlivnila dějiny Česka (a Slovenska) stejně jako předchozí zvraty s pověstnou osmičkou na konci letopočtu. Zatímco především pravicový tisk má dnes tendenci představit nám „sametovou revoluci“ jako vyjímečné protikomunistické vystoupení a vítězství demokracie (čímž ovšem myslí vítězství kapitalismu), z druhé strany často slýcháme o mocenském převratu, hře zpravodajských služeb a nejzahořklejší stalinisté pak za vším vidí zradu, na jejímž počátku byl „americký agent Gorbačov“. Mnozí z nás dnes tváří v tvář nevyplaceným mzdám, ztrátě zaměstnání, složenkám za byt a ostatním cenám nebo neomalenosti vládnoucí třídy skřípají zuby a říkají: „Proboha, pro tohle jsme nestávkovali, nedemonstrovali a necinkali klíči“. Máme tedy skutečně, co jsme chtěli? Budoucnost nabízí svou odpověď.
Štěpán Tourek, Václav Votruba, Petr Jindra
Předehra: Kolos na hliněných nohách
Je pravda, že nástup Gorbačova a s ním spojené „glasnosti“ a „perestrojky“ přinesl i do společnosti s tak konzervativním vedením, jaké bylo v tehdejším Československu určité uvolnění. Znovu, jako v polovině šedesátých let, se začalo otevřeněji mluvit o některých věcech, které byly alespoň částečně dlouho tabu. U nás např. způsobila obrovský rozruch Gorbačovova zmínka o „jisté inspirativnosti roku 1968 v Československu“.
Na pohled vystavovaná „demokratizace“ však byla odrazem úplně jiného procesu. Od počátku osmdesátých let začal stagnovat hospodářský rozvoj východního bloku. Pověstný „podpultový“ toaletní papír, vložky nebo kečup (vše čas od času) byly vrcholem ledovce: snižující se schopnosti byrokratického plánování uspokojovat i základní potřeby společnosti.
Podniky zemí RVHP („socialistický“ hospodářský blok) mezi sebou dokonce začaly ve značné míře obchodovat barterovým způsobem (výměna zboží za zboží), protože peníze se zcela míjely svou funkcí – srovnatelného vyjadřování hodnoty různého zboží. Jak se drolil byrokratický plán, rostla samostatnost podnikové byrokracie a privilegovaná vládnoucí vrstva se začínala dělit: zatímco část především politických funkcionářů ve své omezenosti odmítala problémy vidět, prozíravější a s hospodářskou základnou systému více spojená elita hledala způsob, jak především ekonomiku zefektivnit. Dobře si spočítala, že pokud nebude schopna uspokojit základní potřeby společnosti, je ohroženo i její výsadní postavení. Byrokratická elita totiž zdaleka nebyla na společnosti tak nezávislá, jak by se mohlo na první pohled zdát. „Demokratizace“ byla nejlepším prostředkem jak podrýt pozice prvního, konzervativního křídla. Mluvčím (nic víc) těchto reformátorů se stal právě Gorbačov.
Ústup od hospodářského plánu
Souběžné procesy zvětšování prasklin v ekonomice (jak celého východního bloku, tak jednotlivých národních hospodářství v jeho rámci), uvolnění společenské kritiky, především na podnikové úrovni, a politický boj uvnitř vedení samovolně vedl ke zvýšení samostatnosti hospodářských kapitánů. Centrální plán byl víc a víc virtuální realitou. Připravovaná československá reforma (měla být spuštěna 1.1.1990) byla logickým důsledkem.
„…je nezbytné zabezpečit novou kvalitou růstu národního důchodu jako předpokladu plnějšího uspokojování reálných potřeb lidu… Výsledky… analýzy jednoznačně potvrzují, že bez kvalitativního zdokonalení… nemůže být otevřen prostor pro nezbytné… změny v rozvoji výrobních sil… a v návaznosti na to pro naplnění sociálních cílů naší společnosti,“ píše se diplomaticky v úvodu „Usnesení ÚV KSČ o komplexní přestavbě hospodářského mechanismu ČSSR a jejím zabezpečení“ z 18.12.1987.
Rodila se reforma. Vycházela ze zpomalení tempa rozvoje jak v celkových přírustcích výroby, tak v produktivitě práce. Příčina byla viděna v nedostatcích v systému plánování a státního řízení a nedostatku podnikové motivace (jak vedení, tak zaměstnanců). Pilířem reforem se měl stát zákon o státním podniku. Jeho principem bylo postavení podniku jako samostatné ekonomické jednotky hospodařící na vlastní účet. Omezit se mělo centrální financování, dotace i státní plán, který měl plnit pouze rámcovou úlohu. Víc než plánem měl být prognózou, cílem národního hospodářství, jehož uskutečnění ale záleželo na jednotlivých podnicích.
Ekonomický mechanismus měl být v zásadě postaven na principu trhu: podniky měly být tržními subjekty, které by prodávaly a nakupovaly podle vlastního rozhodnutí, pouze s určitými omezeními. Počítalo se s postupným uvolňováním cen (zdražováním), regulované měly nakonec zůstat jen ceny základních a strategických výrobků. Ačkoliv zahraniční obchod měl nadále zůstat převážně státní, část zisků v devizách měla jít přímo podnikům. Formou společných podniků s podmínkou zachování většiny českého kapitálu se měl umožnit vstup zahraničním investorům. Zejména sektor služeb měl být doplněn umožněním soukromého podnikání… Stalinská byrokracie začala ustupovat od všeho, co, ač v byrokraticky svázané podobě, připomínalo socialismus.
Probuzení společnosti: druhotný (a „smrtelný“) efekt
Jestliže však reformátoři museli k podrytí pozic změny odmítajících představitelů starých pořádků vytvořit prostor pro uvolnění kritiky, vystavili se zároveň zvýšení veřejného dohledu. V po léta od možnosti ovlivňovat chod věcí odstavené a strnulé společnosti se daly do pohybu spodní proudy, nad nimiž nakonec – tak jako Dubčekovo vedení v roce 1968 – ztratili hlasatelé přestavby kontrolu.
Zvýšenou snahu společnosti usilovat o podíl na rozhodování o své budoucnosti se dokonce v plánech reforem také odrazil. Ve „Směrnici k zabezpečení komplexní přestavby hospodářského mechanismu“, kterou počátkem roku 1988 schválila vláda ČSSR se v jedné kapitole zabezpečuje „účast pracovního kolektivu na rozhodování zásadních otázek hospodářského a sociálního rozvoje organizace…“ Ačkoliv jádrem „socialistické samosprávy“ měly být organizace existující Národní fronty a především odbory (ROH), v její pravomoci mělo být např. i volit ředitele. „Smírčí“ úlohu si však zachoval zakladatel, tedy stát, potažmo příslušné ministerstvo. Ve Směrnicích také není zmínka o možnosti odvolávání…
Daleko významnější ve vztahu k pracujícím však byly návrhy („samospráva“ mezi ně patřila), které měly zvýšit motivaci především zvýšením a rozdílnou úrovní odměn k zajištění většího výkonu. Systém začal provokovat „hon za korunou“, podněcoval růst spotřeby především „luxusního“ zboží (tehdy to byly např. barevné televize, walkmany, první PC, „pravé džíny“…). Rozkvétaly tuzexové obchody (západní zboží se zde prodávalo za speciální devizové poukázky – bony). Stále zaostávající hospodářství však části společnosti neumožňovalo na luxus dosáhnout. Pro tu část, která příjmy či úspory měla, byl zase tohoto zboží nedostatek.
Ve skutečnosti se tak luxus do značné míry omezoval na privilegované vrstvy, které pod pomyslným heslem „bohatněte a užívejte si“ přestaly skrývat své výsady. Naopak je začaly bez okolků vystavovat. Sanops (speciální zdravotní zařízení) nebo zvláštní prodejny s veškerým sortimentem pro elitu přímo křičely. Rozdělování společnosti začalo být viditelné a ta na to reagovala rostoucím poukazováním na rozpory mezi proklamacemi představitelů a skutečností. „Spodní proudy“ se slévaly. Rostly zatím ještě neurčité opoziční nálady. Schylovalo se ke konfliktu.
Opozice vychází z izolace
Jak se uvolňovala politická situace, ožila i v polovině 80.let téměř polomrtvá, ale stále jediná opoziční organizace – Charta 77. Přibližně každý třetí její signatář „podepsal“ v letech 1988-1989. Přitom existovala již jedenáct let před tím. Téměř polovinu z těchto lidí tvořili dělníci. Zároveň začínalo pomalu docházet i k vnější diferenciaci. Vedle Charty se samostatně koncipovalo v roce 1988 spíše pravicové Hnutí za občanskou společnost, následovala osmašedesátnická Obroda, měsíc před revolucí vznikla Levá alternativa.
Charta ještě zůstávala v izolaci. Několik jejích akcí však budilo (jiná vyhraněná protirežimní opozice neexistovala) pozornost a jisté sympatie. 20. výročí sovětské intervence a opoziční akce 28. října byly prvními většími střety po dlouhé době. Reakce společnosti na policejní zásah byla velmi citlivá a vedení státu proto v prosinci povolilo opoziční demonstraci ke Dni lidských práv. Vysoká účast způsobila zřejmě na ÚV KSČ zděšení a dlouho pak žádné povolení nepřišlo. Vlak opozice mimo rámec Národní fronty se pomalu rozjížděl. „Palachova týdne“ a srážek s policií v Praze se již účastnily tisíce lidí. Atmosféra houstla.
Průlomem se však stalo teprve prohlášení Několik vět. Svobodná Evropa denně hlásila desítky nových signatářů ze všech společenských vrstev včetně známých osobností. Na 17.listopad ohlásili studenti pietní shromáždění k 50. letům od studentských nepokojů proti nacistické okupaci. Desetitisíce mladých lidí zde žádaly společenské změny. Masakr na Národní třídě byl pověstnou poslední kapkou pro ostatní. Šlo o okamžik, který prostě v situaci dřímajícího konfliktu stačil definitivnímu společenskému vzepětí.
Revoluce a kontrarevoluce
„Tak jako včera se v 16 hodin pražské Václavské náměstí i přilehlé ulice zaplnily asi 200 tisíci lidí. Řečníci, ale i demonstranti dali nejednou najevo, že jim nejde o narušení podstaty socialismu v Československu, nýbrž výhradně o jeho obnovu na plně demokratických a humánních zásadách,“ píše stroze ČTK v úterý 21.listopadu 1989. Tato zpráva dobře odráží tehdejší atmosféru ve společnosti, i když někteří by zmínku o socialismu nejraději vygumovali. Rozbíjí naprosto myšlenku, že sametová revoluce byla prokapitalistická. „Odmítnutí antisocialismu bylo jen taktickou reakcí na propagandu KSČ, která označila opoziční hnutí za protisocialistické živly,“ může namítnout pilný překrucovač historie. Ještě v prosinci se však plných 83% obyvatel v průzkumu veřejného mínění přihlásilo k podpoře socialismu. Nebo konkrétnější příklad: v bouřlivé diskusi tehdy stávkující 3.C na Gymnáziu Jana Keplera v Praze se pouze dva lidé hlásili ke kapitalismu, zbytek mluvil o socialismu nebo většinou o „něčem mezi tím“. Představa by se dala charakterizovat jako kombinace „socialistické sociální jistoty a západní demokracie“. Lidé chtěli především svobodně diskutovat a podílet se na řízení společnosti. To vyžadovalo zásadní změny ve fungování státu, který se sám nazýval socialistický. Kapitalismus ale nic takového nepřinesl.
Přestože vznik demokratických stávkových výborů a Občanských fór/Verejností proti násiliu (struktur ne nepodobných původním revolučním sovětům v Rusku) se projevil i v KSČ (řada jejích organizací, zejména v závodech se přidala k revoluci). Reformní vedení bylo zaskočeno stejně jako opozice, jejíž vůdci se báli, aby jim protesty nepřerostly přes hlavu. Denně vyzývali ke klidu a snažili se rychle stabilizovat situaci. „Okamžité“ volby se odsunuly na červen, aby se stačila konsolidovat nová moc. Mezitím se rozjela propaganda restaurace kapitalismu. Alternativu proti trhu nikdo nenabídl. Společnost iluzi podlehla. Kontrarevoluce se všemi důsledky, jak je dnes známe zvítězila nad politickou revolucí. Svobodný nádech začalo škrtit utahování opasků. To jsme si ještě mysleli, že nám je utahují proto, abychom jednou mohli dýchat pravidelně. Po našich zádech se k moci vyšplhala nová, a jak se ukázalo, ještě arogantnější elita.
1989: inspirace pro dnešek
Převrat? Částečně jistě k přeběhnutí bývalých mocných na tu novou „správnou stranu“ došlo. Protikomunistické vystoupení? Pokud má někdo odvahu nazývat nerovnoprávný režim s privilegovanou elitou komunismem, pak ano. Kapitalistická revoluce? Ne, zrada vedení proti poctivým úmyslům listopadových mas!
Socialistická alternativa Budoucnost na tom pozitivním z listopadové revoluce – protistalinistickém, demokratickém, socialistickém vystoupení mládeže a pracujících – trvá a hlásí se k tomu od svých počátků v roce 1990, kdy se začala formovat z listopadových středoškolských studentů. Jsme zřejmě vzhledem k překrouceným výkladům a „blbé náladě“ jedni z posledních. Ale nejen to. V dnešní situaci předkládáme stále živou tradici roku 1989 jako inspiraci: pokud mohly masové demonstrace a generální stávka svrhnout stalinismus, odstraní i kapitalistickou diktaturu peněz.
Mladí lidé a pracující však potřebují svou stranu, která bude závislá pouze na jejich požadavcích, jejíž funkcionáři musí být kdykoli odvolatelní a nesmí pobírat vyšší mzdu než průměrný plat těch, které zastupují. Každá zkušenost ze současných střetů učí mladé lidi a pracující. Ale tyto zkušenosti může nahromadit až společná organizace, která každý úspěch i každou chybu využije k přeměně společnosti. Jedině pak bude moci dojít k vytvoření socialismu na plně demokratických a humánních zásadách. A zabránit tomu, aby se nám opět někdo vyplížil po zádech tam, odkud bychom ho pak dlouho a těžce sundavali. Tentokrát musíme vědět, co chceme, nejen, co odmítáme.