„Pravda a lež, řád a chaos, válka a mír“ – jako bychom stáli nad propastí a mohli se chytnout jen posledního stébla – egomaniackého oligarchy jako naprosto nedůvěryhodného „tribuna lidu“ nebo generála poslušného všemu, co „náš svět“ udržuje takový, jaký je. Pracující a mladí lidé, kteří vidí, že stávající kapitalistické společenské uspořádání postavené na útlaku, konfliktech, vykořisťování lidí a přírody, si vyžaduje alternativu, neměli v těchto volbách žádného kandidáta od samého počátku. A to ani v zoufalém příběhu kandidatury předsedy největší odborové centrály Středuly, který bezpečně žádnou nezávislou pozici proti škále pravicových, kapitalistických kandidátů nepřinesl.
Tón voleb tak nakonec určovaly právě zájmy (a prostředky) největších podnikatelských skupin. „Abychom se semknuli, abychom společně zvládli problémy, kterým budeme muset čelit,“ shrnul jejich přání v povolebním vystoupení premiér Fiala. Měl tím pochopitelně na mysli poslušnou podporu chystané sérii útoků na životní úroveň pracujících a veřejné služby jako je zdravotní nebo sociální péče, rezignaci na jakýkoliv plán klimatické změny, který nebude výnosný pro fosilní nebo „zelené“ magnáty, bezpodmínečnou podporu sobeckých zájmů západního imperialismu a hlášení se k účasti na parcelování jakékoliv budoucí Ukrajiny. Generál Pavel nemá za úkol nic jiného, než se snažit být přívětivou tváří přesně tohoto “krizového managementu” kapitalismu. Na věci nic nemění, že v zájmu zachování iluze nezávislosti musel čas od času mlhavě kritizovat i vládu.
To ale nebylo, pochopitelně, hlavní motivací rekordní, mnohamilionové účasti v těchto volbách. Odpor proti jednomu nebo druhému kandidátovi hrál nejzásadnější roli – ne náhodou volební výsledek prakticky zrcadlově kopíruje procenta voličské nepřijatelnosti Pavla a Babiše.
Vstup Babišova ANO na politickou scénu během krize 2008-2012 reprezentoval reakci na diskreditaci tradičních stran přímo spojených s restaurací kapitalismu. Měl přinést pozitivní vizi pro zachování zbytků důvěry v kapitalismus jako takový. Vyjadřoval ale především sílící ambice domácí buržoazie ujmout se po restauraci kapitalismu moci přímo, uplatnit „právo na stát“ a do jisté míry sebevědomě balancovat mezi velmocemi. S koncem hospodářského růstu urychleným pandemií, eskalovaným válkou na Ukrajině a s jednoznačným rozpadem globálního hospodářství na soupeřící geopolitické bloky je ale tato éra pryč.
Socialistická alternativa nemohla vyjádřit podporu žádnému z kandidátů už od prvního kola. Ačkoliv dokážeme pochopit složitou motivaci, kdy byla řada pracujících a mladých lidí pod nesmírným společenským tlakem volit tak nebo onak – nevolit nebo lépe nevolit aktivně (vhodit prázdnou obálku) a debatovat o nové politické alternativě pracujících a mládeže bylo jedinou možností, jak se v těchto volbách zachovat.
Kocovina z prezidentské nevolby přejde rychle. Stejně rychle potřebujeme rozsáhlou debatu a akci: jde o nutnost nové politické alternativy pracujících a mládeže, která musí být nezávislá na „horním promile“ bohatých, vnitřně demokratická, která musí vycházet ze sociálních, ekologických a jiných protestních hnutí, opírat se o odborové aktivisty a nespokojenou mládež. Ano, spojovat se potřebujeme, ale proti kapitálu a jeho politickým stranám – od SPD a ANO přes ODS a spol. po Piráty nebo STAN. A právě o to Socialistická alternativa Budoucnost usiluje.