Od Ni Una Menos, přes vydobytí práva na potraty, #MeToo, Black Lives Matter, klimatické a feministické stávky, až po stávky zdravotnického a pečovatelského personálu – ženy, mladí a pracující LGBTQ+ lidé stojí v popředí bojů proti vykořisťování a útlaku na všech světadílech. Tato hnutí dostala femicidu a genderové násilí do politického povědomí, vydobyla práva na potraty v Irsku, Argentině, Jižní Koreji a jinde a zatlačovala na ústup sexistické, rasistické a homofobní / transfobní zvyklosti. Zcela pozadu není ani východní Evropa a Česko. Svědčí o tom masová hnutí polských žen, obrana před útoky na právo na potrat na Slovensku, veřejné kampaně proti sexismu na českých univerzitách nebo kauza Feri dotažená až k soudu.
Nejnovější kapitalismus v „permakrizi“ (mnoha krizích) – od klimatické, pandemické, energetické, přes raketový růst životních nákladů a bydlení až po válku a horečné zbrojení – vyvolává spravedlivé otazníky nad funkčností systému jako takového. Přímou obětí krizí jsou v první řadě nedávné covidové hrdinky z první linie, které už v první fázi čelily ohromnému nárůstu domácího násilí a sociálního vyloučení. Ženy nesou na svých bedrech jak všechny negativní dopady přímo cílených útoků vládnoucí třídy na životní úroveň, prostředí a základní služby, ale také pravicové reakce, která se snaží všeobecnou krizi obrátit proti nejutlačovanějším menšinám a útočí i na základní práva žen, trans lidí, národnostních menšin a dalších skupin, která si vydobyly předchozí generace. Je to druhá strana mince antisociálních a antiklimatických „reforem“.
Liberální, buržoazní feminismus se pak podobně jako „greenwashing“ PR oddělení velkých firem v oblasti klimatu, snaží redukovat flagrantní nerovnost na otázku vyššího podílu žen v úředním, hospodářském a polititickém aparátu, aniž by se byť jen dotknul vykořisťovatelské, utlačovatelské a z podstaty násilné povahy kapitalismu. „Feminizace“ elit je stejně matoucí taktika jako individuální sebeomezování ve spotřebě pro změnu klimatu. Pro naprostou většinu utlačovaných žen mezi mizerně placenou první směnou v práci a neplacenou druhou směnou doma je zcela bezúčelné se jím i jen inspirovat.
Jako revoluční socialistky a socialisté s nadšením vítáme poslední dekádu světové „feministické vlny“. Je ale nutné dát jí socialistický rozměr. Pokládáme za nutnou aktivizaci a organizaci dělnického hnutí jako takového, především pak pracujících a studujících žen, mladých lidí, queer a všech utlačovaných a vykořisťovaných menšin tohoto světa.
Socialistický feminismus je BOJ
Poslední desetiletí je ve znamení nové feministické vlny – masových demonstrací a otevřeného boje za ženská práva: Kanada, Indie, USA, Španělsko, Mexiko, Súdán a v současnosti neopomenutelně Írán a další země byly svědky hromadných protestů a stávek, které jsou důkazem nejen obecné nespokojenosti a tristních poměrů, ale také života a bojeschopnosti ženského hnutí. „El violador eres tú!“ (Násilník jsi ty!) skandovaly před čtyřmi lety Chilanky a ukazovaly přitom na policejní blokády a státní budovy, uvědomujíc si, že jsou oběťmi systematického násilí.
Síla těchto protestů a označení prapůvodce problémů – kapitalismu, je vzorem i pro hnutí pracujících: Bez ženského hnutí nelze dospět k osvobození pracujícího lidu a bez svržení kapitalismu nelze počítat s ženskou emancipací. Je třeba tyto dva boje spojit a naštěstí pro nás je poslední dekáda v podání ženského odporu důkazem možných dosažitelných cílů a úspěchů.
Socialistický feminismus je SVOBODA
Svoboda se prezentuje jako ústřední hodnota kapitalismu. Svoboda trhu, svoboda našeho konání, svoboda těla… Kapitalismem zajištěná svoboda se ale týká pouze elit, na pracující většinu se už nedostane. Příkladem toho je vlna útoků na ženská reprodukční práva všude po světě (Polsko, Maďarsko, USA…), vlna útoku na queer práva (Anglie, Maďarsko, Polsko, USA…). Ostatně i svoboda koupit si pomeranče v zimě, vlastnit nemovitosti, podnikat či cestovat je okleštěna uměle vyšponovanými cenami (nejen) za potraviny, bydlení a luxus v podobě rekreace.
S každou další krizí přichází omezení reálných možností výběru. Co za svobodu je být nucen/a pracovat v domácnosti a zároveň na plný úvazek v práci. Co za svobodu je moci si vybrat, jakým novým hitem konzumerismu naplním neustále se měnící ideál krásy, který je opět jen dalším nástrojem výdělku pro nadnárodní firmy. Co je to za svobodu, když je ženám a trans lidem zakazováno konat autonomní rozhodnutí o svých vlastních tělech. Co je to za svobodu, když jsme jako ženy nuceny zastávat nedoceněné a podhodnocené pozice.
Osobní svobody není možné dosáhnout bez oproštění se od ekonomické nouze způsobené vykořisťováním. Lidstvo jako celek nikdy nedisponovalo tak ohromným bohatstvím jako dnes. Přesto lidé strádají. Při spravedlivé a kolektivní správě těchto prostředků a jejich férovém rozdělení bychom dosáhli prostoru i pro svobodu v osobním životě. Při kolektivním budování společnosti by se proměnila nejen ekonomická a státní nerovnováha moci, ale i ta osobní a intimní.
Socialistický feminismus je PROTI VÁLCE a PROTI IMPERIALISMU
Ženy jsou prvním cílem válečných dobrodružství v té nejbrutálnější formě. Od Sýrie po Etiopii nebo Myanmar po brutální Putinovu invazi. Od loňského října muselo jen na Ukrajině opustit domovy na 12 miliónů lidí, odhaduje se, že 90 % jsou ženy a děti. Zcela odmítáme ruskou agresi, ale stejně tak musíme odmítnout „osvobozenecký“ narativ západních mocností, který je na hony cítit pokrytectvím a cynickým kalkulem. Zbrojařská horečka probíhá už nyní na úkor základních a nezbytných veřejných služeb, což disproporčně opět postihuje pracující ženy.
Svět v rukou představitelů a představitelek kapitalismu je stále nebezpečnějším místem válečných manévrů stejně jako ultrarepresivní politiky proti národnostním menšinám na „obou“ stranách konfliktu – od Číny přes Kanadu po Austrálii. Vykořisťování Afriky, Asie a Latinské Ameriky, upevňování a tolerování útlaku zděděného z koloniálních dob, znamená mimo jiné konzervování nucených sňatků, zákonodárství pronásledujícího sexuální menšiny a jiné „normy“ upevňující patriarchát. Neutichající krize vedou k explozi „obchodu s bílým masem“ a nucené, otrocké práce. Snaha rostoucího množství žen uniknout zejména z neokoloniálních zemí naráží na „Pevnost Evropu“ nebo „Pevnost Ameriku“. Vyspělé země raději investují do hraničních zdí, plotů, policejních manévrů a vojenského vybavení. Milióny žen jsou tak ponechány napospas brutální státní represi, zneužívání a sexuálnímu násilí.
Řeči politiků o genderové rovnosti nezněly snad nikdy prázdněji. Éra posledních let ale také znamenala zapojení ohromného množství žen do masy pracovní síly, bez níž se kapitalismus neobejde. Od mexických maquiladoras po bangladéšské šičky jde nyní o jednu z nejbojovnějších částí pracujiící třídy.
Socialistický feminismus je SOLIDARITA
Jedním z inspirativních znaků poslední feministické vlny je zvýšené povědomí zejména mladých lidí, že musí být slyšet hlasy těch, kteří jsou nejvíc na okraji a kdo jsou nejvíc utlačovaní – samoživitelek, trans lidí, menšin s „jinou“ barvou kůže. Odmítnout je ale nutné liberální „Girl Boss“ feminismus elit, který se dokonce, jako v nekřiklavějších případech Hillary Clinton nebo Kamaly Harris, snaží opírat o intersekcionalismus tak, že si vytáhne několik hlasů z marginalizovaných „identit“, aby… se pokusil vyvolat zdání, že třídní rozdíly neexistují.
Pracující třídě je ale právě solidarita, společný postup a společný boj vlastní. když v USA rušili propotratovou legislativu Roe vs Wade, liberální feminismus téměř mlčel nebo se omezil na budoucí volební podporu korporátní Demokratické strany. Byla to Socialistická Alternativa a další levicová uskupení, kdo bezprostředně reagoval protestními mobilizacemi. Byli to zaměstnanci Netflixu, kdo zastavil práci, když si chtěla tato společnost z transfobních útoků udělat zlatý důl. Byli to pracující v Baskicku, kdo reagoval stávkou na sexistické násilí na pracovištích. A mohli bychom pokračovat.
Socialistický feminismus je ANTIKAPITALISMUS
Kapitalismus s utlačováním žen a patriarchátem nepřišel, ale přizpůsobil ho svým potřebám. Ženy zastávají pozice pro společnost klíčové (ve zdravotní péči, školství a službách atd.), avšak platově podhodnocené a nevyrovnané mužským protějškům. Poté se vrací domů do rodin na druhou, neplacenou směnu. Levná pracovní síla je zdrojem soukromých zisků, hnacím motorem kapitalismu a jeho integrální součástí. Jedná se zpravidla o ženami odváděnou práci. Je jasné, že dokud zůstane kapitalismus kapitalismem, k trvalému vyrovnání platových nespravedlností a pracovních podmínek pro ženy se ani nepřiblížíme.
V kapitalistické společnosti je útlak žen neoddělitelně spjat s jejím samotným uspořádáním, je proto nutné odstranit samotnou materiální podstatu tohoto útlaku. V kapitalistické, třídní společnosti určuje postavení žen jejich třídní příslušnost. Osvobození žen přímo souvisí s osvobozením pracující třídy jako takové. Celá pracující třída – včetně žen, jejichž naprostá většina jsou pracující ženy – sdílí stejný úděl. K dosažení jeho změny je nezbytná co největší jednota a solidarita pracující třídy, stejně jako je nezbytné překonání rozporů, které uvnitř pracující třídy existují a které ji rozdělují a oslabují.
Tradiční rodina v kapitalismu je také hlavním zdrojem násilí, oběti v případech znásilnění většinou znají útočníky. Přes všechna „opatření“ nemá drtivá většina kam od útočníka odejít. Rozvody jsou pro naprostou většinu žen přímou vstupenkou na pokraj chudoby, ne náhodou patří samoživitelky a samoživitelé mezi permanentně nejohroženější skupiny obyvatel. Vše násobí destrukce veřejných služeb jako je nedostatek školek.
Socialistický feminismus je REVOLUČNÍ INTERNACIONALISTICKÁ SOCIALISTICKÁ ALTERNATIVA
Socialistický feminismus byl od samotných počátků marxismu jeho součástí. Bedřich Engels už v roce 1884 dokazoval přímou spojitost původu utlačování žen s procesem vzniku třídně rozdělených společností cca 10 tisíc let před naším letopočtem. Předchozím společnostem byl model patriarchální rodiny cizí, 99 % dějin lidstva je dějinami rovnosti všech příslušnic a příslušníků jeho společenství. Utlačování žen nejen není přirozené, ale lze mu také učinit konec. Vzniklo společně s profitováním a třídní společností, tradiční rodina se pak snadno stala také nástrojem kapitalismu, jakkoliv si je přizpůsobil. Pracující ženy, zvlášť během „druhé“, neplacené směny v domácnosti, hrají klíčovou roli v reprodukci pracovní síly, která je zdrojem všech zisků kapitalistů. Příklad současné zuřivé „prorodinné“ rétoriky čínské diktatury je nepokrytou snahou, jak zvrátit nedostatek pracovních sil, kterému tamní kapitalismus čelí. I u našich agitátorů proti potratům najdeme podobné prvky.
Tradiční genderové role vyplývají přímo z potřeby udržovat současný systém v chodu. Ne náhodou je maskulinita spojovaná s dominancí a agresí včetně (a především) represivních složek jako je armáda a policie, které mají za úkol udržovat násilím status quo. Ne náhodou je ženství „přirozeně“ spojované s péčí, tedy s nejhůře placenými pozicemi ve společnosti a neplacenou prací v domácnosti.
Kapitalismus je, opakujeme, z podstaty patriarchální. Tak jako s pomocí rasismu, transfobie a jinými formami útlaku, potřebuje pracující třídu a vykořisťované masy rozdělené. Zatím jen dvě velké revoluce, v nichž hrála klíčovou roli dělnická třída – Pařížská komuna v roce 1871 a Ruská revoluce v roce 1917 – umožnily lidem vymanit se z tradičních genderových rolí. Obě vynesly řadu žen do vůdčích pozic ve společnosti, a to jak při organizaci revoluce, tak ve stanovení sociální politiky, která si kladla za cíl skutečně bojovat s chudobou a závislostí.
Boj za rovnost je součástí radikální vize společenské změny. Znamená to mobilizovat společenské bohatství k užitku většiny – převzít vlastnictví bank a korporací ze soukromých rukou pod demokratickou, veřejnou kontrolu. Takový boj musí být mezinárodní a přirozeně takové tendence má. Důkazem jsou femininistické stávky, jejichž myšlenka se nesla z jedné země do druhé, nebo ohlas, který ve všech koutech světa vzbudilo #MeToo.
Kapitalismus je v krizi a nenabízí žádné východisko. Pracující třída v celé své rozmanitosti ho může porazit a osvobodit se nejen od vykořisťování a útlaku, ale také od předsudků a stereotypů. Ženy už v pohybu jsou. Stejně jako mladí lidé a zejména posledních několik měsíců sílí všeobecné dělnické protesty. Naší strategií je vytvořit socialistické feministické křídlo celého mezinárodního hnutí. Tak aby získalo většinovou podporu nejen v ženském, ale v celém dělnickém hnutí – jen tak zajistíme, že boj za osvobození žen bude nedílnou součástí boje za osvobození celého lidstva.