Každý pořádný rozbor politické situace musí brát jako základ svého pozorování pohyby ve vzájemných vztazích tří tříd: buržoazie, maloburžoazie (včetně rolníků) a proletariátu.
Lev Trocký (z brožury Jediná cesta pro Německo – The Only Road For Germany, napsané v září 1932 a otištěné v USA v dubnu 1933)
Ekonomicky silná buržoazie sama o sobě zastupuje velice slabou (početně) část národa. Udržení své nadvlády si musí zajistit vzájemným vztahem s maloburžoazií a přes její zprostředkování i s proletariátem.
K pochopení dialektiky vztahu mezi těmito třemi třídami musíme od sebe odlišit tři historická období: počátek kapitalistického vývoje, kdy buržoazie používala ke splnění svých úkolů revolučních metod; období rozkvětu a zralosti kapitalistické společnosti, kdy buržoazie vybavila své postavení řádnými, mírumilovnými, konzervativními, demokratickými formami; a konečně úpadek kapitalismu, kdy je buržoazie nucena používat metod občanské války proti proletariátu, aby si udržela své právo na vykořisťování.
Politické programy těchto dob – jakobínství , reformní demokracie (i se sociální demokracií) a fašismus – jsou hlavní programy maloburžoazních proudů. Tato skutečnost sama o sobě, víc než cokoliv jiného, ukazuje, jaký obrovský – nebo lépe řečeno jaký rozhodující, je význam sebeurčení maloburžoazních lidových mas pro celou buržoazní společnost.
Nicméně vztah mezi buržoazií a jí podporující sociální základnou, maloburžoazií, není ani přinejmenším založen na vzájemné důvěře a mírumilovné spolupráci. Ve své většině je maloburžoazie vykořisťovanou třídou bez velkých výsad. Hledí na buržoazii se závistí a s častou nenávistí. Na druhé straně buržoazie, i když využívá podpory maloburžoazie, nedůvěřuje jí, bojí se její snahy o prolomení hranic mezi nimi.
Zatímco najatí jakobíni proráželi a čistili cestu buržoaznímu vývoji, na každém kroku se ocitali v ostrých srážkách s buržoazií. Sloužili ji v nekompromisním boji proti ní. Po vykonání své omezené historické úlohy jakobíni vycítili, že již předem byla určena převaha kapitálu.
Po dlouhou dobu buržoazie udržovala svou moc v podobě parlamentní demokracie. Stejně ne mírově a nenásilně. Buržoazie se smrtelně bála všeobecného hlasování. Ale s pomocí kombinace násilných opatření a ústupků, strádání i reforem, ve spojení v rámci formální demokracie s maloburžoazií, ale v určité podobě i s proletariátem, tedy s novou maloburžoazií – dělnickou aristokracií, se s ní smířila. V dubnu 1914 imperialistická buržoazie byla schopna s pomocí parlamentní demokracie zavléct miliony dělníků a rolníků do války.
Ale právě tak s válkou se začíná poslední období kapitalismu a především s jeho demokratickou formou. Nadále není možné nové reformy a almužny, ale omezování a rušení starých. Společně s tím buržoazie přichází do konfliktu nejen s institucemi dělnické demokracie (odbory a politické strany), ale také parlamentní demokracie, v jejímž rámci organizace pracujících existují. Proto na jedné straně kampaň proti „marxismu“ a na druhé proti demokratickému parlamentarismu.
Tak, jako svého času špičky liberální buržoazie nebyly schopny samostatně porazit feudalismus, monarchii a církev, tak představitelé finančního kapitálu nestačí sami na proletariát. Potřebují podporu maloburžoazie. K tomu musí být bičována, srážena na kolena, mobilizována a ozbrojována. Ale tato metoda má i svá nebezpečí. Zatímco umožňuje použití fašismu, přeci jen vyvolává i strach buržoazie. Pilsudski byl donucen v květnu 1926 zachránit buržoazní společnost převratem namířeným proti tradičním stranám polské buržoazie. Události zašly tak daleko, že oficiální představitel Polské komunistické strany, Warski, který od Rosy Luxemburgové přešel ne k Leninovi, ale ke Stalinovi, pochopil Pilsudského převrat jako cestu k „revoluční demokratické diktatuře“ a vyzýval pracující k podpoře Pilsudského.
Na zasedání polské komise Výkonného výboru Komunistické Internacionály 2. července 1926 řekl o událostech v Polsku autor těchto řádků:
Celkově vzato, Pilsudského převrat je maloburžoazní, ‚lidový‘ způsob vyřešení nejkřiklavějších problémů buržoazní společnosti v jejím státě rozkladu a úpadku. Máme zde již přímou podobu italského fašismu.
Tyto dva proudy mají nepochybně následující rysy: své otřesné oddíly získávají nejdříve z řad maloburžoazie; Pilsudski, stejně jako Musolini, používá mimoparlamentních prostředků, otevřeného násilí, metod občanské války; oba se zaměřují ne na zničení, ale na zachování buržoazní společnosti. Zatímco zvedají maloburžoazii z kolenou, po získání moci se otevřeně staví do jedné řady s buržoazií. Nabízí se historické srovnání, vývoj jakobinismu vysvětlený Marxem jako lidové hnutí vyrovnávající se s feudální hrozbou buržoazii… To ale bylo v době růstu buržoazie. Nyní, musíme říct, v době úpadku buržoazní společnosti, buržoazie znovu potřebuje ‚lidové‘ metody k řešení problémů, což už není pokrokový, ale otevřeně reakční úkol. V tomto smyslu je fašismus karikaturou jakobinismu.
Buržoazie se nemůže udržet u moci použitím prostředků a metod vytvořených parlamentním státem; potřebuje fašismus jako zbraň sebeobrany, přinejmenším v kritické době. Přesto buržoazie nemá ráda ‚lidové‘ způsoby řešení svých úkolů. Vždy to zavání jakobínstvím, který čistil cestu vývoje buržoazní společnosti krví. Fašisté jsou úzce spojeni s upadající buržoazií, jako jakobíni byli spojeni s rodící se buržoazií. Střízlivá buržoazie nehledí příznivě ani na pomoc fašistického způsobu řešení problémů, ačkoliv jsou přinášeny pro zájmy buržoazní společnosti, pro otřesy a nebezpečí, která jsou s nimi spojena. To je jádro rozporu mezi fašismem a buržoazními stranami.
Buržoazie vítá fašismus tak málo, jako muž s bolestivou stoličkou se těší na vytržení zubu. Střízlivé kruhy buržoazní společnosti sledovaly s obavami práci dentisty Pilsudského, ale, podle posledních rozborů, se smiřují s nevyhnutelnými, byť i hrozícími, koňskými handlíři a dalšími druhy trhovců. Tak se maloburžoazní idol včerejška přeměňuje na četníka kapitálu.
K pokusu označit historickou úlohu fašismu jako politického nástupce sociální demokracie bylo vyváženo teorií sociál-fašismu. Přinejmenším by se to mohlo označit za náročnou, výhružnou, ale největší hloupost. Následující události ukazují, jak zhoubný vliv stalinské teorie nyní cvičí s celým vývojem Komunistické Internacionály.
Vyplývá z historické úlohy jakobinismu, demokracie a fašismu, že maloburžoazie je odsouzena být nástrojem v rukou buržoazie do konce svých dnů? Jestliže by tomu tak skutečně bylo, pak by diktatura proletariátu byla nemožná v řadě zemí, kde maloburžoazie představuje většinu národa, a nejen to – učinilo by ji to velmi obtížnou v dalších zemích, kde maloburžoazie znamená výraznou menšinu. Naštěstí se věci mají jinak. Zkušenost Pařížské Komuny poprvé ukázala, přinejmenším v rámci jednoho města, stejně jako zkušenost Říjnové revoluce na větším prostoru a během nesrovnatelně delší doby, že spojení maloburžoazie a buržoazie není nerozdělitelné. Zatímco maloburžoazie je neschopna vlastní nezávislé politiky (to je důvod neuskutečnitelnosti maloburžoazní ‚demokratické diktatury‘), nemá jiné volby než mezi buržoazií a proletariátem.
V době zrození, růstu a rozkvětu kapitalismu maloburžoazie, navzdory okamžitým neshodám, poslušně pochoduje v kapitalistických postrojích. Nebyla by schopná ničeho jiného. Ale v podmínkách kapitalistického rozkladu a bezvýchodnosti ekonomické situace, se maloburžoazie snaží, usiluje, pokouší se odtrhnout, rozbít pouta se starými vládci společnosti. Je zcela schopna spojit svůj osud s proletariátem. Proto je zapotřebí pouze jediná věc: maloburžoazie musí získat důvěru ve schopnost proletariátu vést společnost po nové cestě. Proletariát takovou důvěru může získat jen svou silou, pevností akcí, plným útokem proti nebezpečí, úspěchy své revoluční politiky.
Ale běda, když revoluční strana nepochopí závažnost situace! Denní boj proletariátu zostřuje nestabilitu buržoazní společnosti. Stávky a politické výtržnosti zhoršují ekonomickou situaci země. Maloburžoazie se smíří dočasně s rostoucím strádáním jen tehdy, když získá zkušenost a přesvědčí se, že proletariát je na pozici vedoucí na novou cestu. Ale jestliže revoluční strana, navzdory tomu, že třídní boj nepřetržitě narůstá, ztrácí čas a znovu zneschopňuje jednotu dělnické třídy, jestliže váhá, ztrácí rozvahu, odporuje si, maloburžoazie ztrácí trpělivost a začíná vidět revoluční dělníky jako původce své bídy. Všechny buržoazní strany, včetně sociální demokracie, vystupují v tomto duchu. Když sociální krize nabírá obrátek, objevuje se na scéně malá strana s přímým cílem přivést maloburžoazii k bílému žáru a namířit její nenávist a vztek proti proletariátu. V Německu tuto historickou funkci plní národní socialismus (nacismus), široký proud, jehož ideologie je složena ze všech zatuchlých par rozpadající se buržoazní společnosti.